17 C 296/2023-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 11 658,36 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 219 000 Kč, kdy se žalovaná zavázala tento úvěr vrátit nejpozději do , datum, v pravidelných měsíčních splátkách po 4 418 Kč. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost žalované splácet, a to především z informací poskytnutých žalovanou, z bankovních a nebankovních registrů a historických dat ČSÚ. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni toliko 270 461,64 Kč a dlužnou částku neuhradila ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně analyzovala před uzavřením smlouvy schopnost žalované splácet, a to z informací poskytnutých ji žalovanou, především z výpisů z účtu, ze kterých však nejdou vyčíst pravidelné výdaje žalované na bydlení, telefon a podobně, dále nahlédnutím do veřejných registrů, výpočty dle historických dat ČSÚ. Dne , datum, žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva č. , hodnota, ), na jejímž základě jí poskytla úvěr ve výši 219 000 Kč (smlouva č. , hodnota, , interní účetní doklady ze dne , datum, ). Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku do , datum, spolu s úroky. Žalovaná svůj závazek nesplnila a zaplatila toliko částku 270 461,64 Kč (historický výpis). Předžalobní upomínka byla žalované zaslána dne , datum, (podací lístek, předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.4. Na základě shora uvedeného zjištění z listinných důkazů předložených žalobkyní, učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 219 000 Kč, které se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit nejpozději do , datum, , a to včetně sjednaných úroků. Z této částky žalovaná dosud vrátila částku 270 461,64 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací, které ji sama žalovaná poskytla, přičemž si je částečně ověřila z výpisu z účtu. Žalovaná neuhradila zbývající část dluhu ani přes výzvu učiněnou před podáním žaloby.5. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 219 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. o.z., se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 věta první, ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalované úvěr splácet pouze lustrací z příslušných registrů a dále vycházel z informací poskytnutých žalovanou, přičemž neověřoval příjmy a výdaje žalované, když z výpisu z účtu nejdou seznat běžné výdaje jako například výdaje na bydlení čí telefon. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou neplatná.11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ.12. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 219 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu. Za této situace vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení v totožné výši. Žalovaná však žalobkyni zaplatil částku 270 461,64 Kč a z tohoto pohledu je zjevné, že to není žalovaná, která se bezdůvodně na něčí úkor obohatila, ale právě sama žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měla ve věci plný úspěch žalovaná, které by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.