8 C 25/2024-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 19 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 12. 2022 do zaplacení a v kapitalizované výši 1 190,63 Kč. Předmětem žaloby bylo bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právního předchůdce žalobkyně, společnosti , právnická osoba, se sídlem v Praze, od které obdržel na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a vrátil dosud pouze 10 950 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud učinil závěr o skutkovém stavu, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, dle které , právnická osoba, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok a administrativní poplatky v 78 týdenních splátkách po 761 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně netvrdila ničeho, když se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, proto soud vycházel z předpokladu, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumána. Předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 16. 6. 2023.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet, tím porušil ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o zápůjčce uzavřená s žalovaným neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 10 950 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 19 050 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 1. 6. 2023 ve lhůtě do 16. 6. 2023, proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 15 % ročně od 17. 6. 2023 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože žalobkyně byla ve sporu úspěšná z převážné části, přiznal jí soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Tyto náklady představují odměnu advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři úkony po 300 Kč (§ 14b) tři režijní paušály po 100 Kč, což po navýšení o DPH a připočtení soudního poplatku 800 Kč činí celkem 2 252 Kč.