8 C 341/2023-36 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 590 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , se sídlem v , adresa, , dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž součástí jsou smluvní podmínky, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 730 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a neuhradil splátku splatnou 15. 11. 2022 a dluží 10 splátek po 1 730 Kč. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně porovnáním jeho příjmů a výdajů a na základě způsobu plnění dosavadních dluhů. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 17. 10. 2023. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , přílohy nazvané posouzení úvěruschopnosti spotřebitele detailu o bezhotovostní platbě z 24. 5. 2021, výpisu z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 3. 2. do 30. 4. 2021, oznámení o postoupení pohledávky z 17. 10. 2023, předžalobní výzvy ze dne 17. 10. 2023 včetně podacího lístku, byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle které , právnická osoba, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 23 % ročně v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný byl v roce 2021 zaměstnancem a jeho příjem dle tvrzení žalovaného činil v průměru 15 686 Kč měsíčně, což bylo ověřováno výpisy z bankovních účtů za měsíce únor až duben 2021, ze kterých vyplývá průměrný měsíční příjem žalovaného za toto období 14 970 Kč. Při zkoumání výdajů bylo počítáno pouze výdaji na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně a měsíčními splátkami úvěru u jiného věřitele 2 500 Kč. Výdaje na bydlení nebyly ověřovány ničím. Z předmětných výpisů z účtu žalovaného vyplývá, že příjmy na tomto účtu zcela odpovídají výdajům, tedy na konci měsíčního období mají nulový zůstatek. Dopisem ze dne 17. 10 2023 mu bylo oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 27. 10. 2023.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 40 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně zkoumal její právní předchůdce před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet, a to porovnáním jeho příjmů a výdajů což bylo ověřováno výpisem z jeho účtu za poslední tři měsíce. Z tohoto výpisu bylo zjištěno, že měsíční příjmy nebyly nikdy vyšší než měsíční výdaje, tedy dle těchto výpisů nebyl žalovaný schopen splácet již další závazky bez případného zadlužování. Z toho je patrno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Tím porušil ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 29 410 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 10 590 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 17. 10. 2023, a to do 27. 10. 2023. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. S ohledem na výsledek sporu přiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu 22 % představujících rozdíl mezi procesním úspěchem a neúspěchem. Celkové náklady představují odměnu advokáta dle vyhlášky 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 200 Kč (§ 14b), 3x režijní paušál po 100 Kč, což po zvýšení o 21 % DPH a připočtení zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, činí celkem 1 489 Kč. Uvedených 22 % představuje částku 328 Kč.