8 C 40/2024-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 4. 11. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 298 Kč. Žalovaný neuhradil splátku splatnou 15. 4. 2023 přes opakované upomínky, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru dne 21. 9. 2023. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně na základě dokladů předané ji žalovaných a z veřejně dostupných registrů. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o úvěru ze dne , datum, , potvrzení o výplatě úvěru, výzvy k úhradě ze dne 21. 9. 2023 včetně podacího lístku, daňového přiznání za rok 2022, výpisu z bankovního účtu žalovaného za měsíce prosinec 2022 až únor 2023, výpisu z insolvenčního rejstříku a registru SOLUS byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, dle kterého se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému úvěr ve výši 30 000 tak, že mu uhradí 24 000 Kč a 6 000 Kč započte na náklady úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 23,81 % ročně a poplatky v 72 měsíčních splátkách po 786 Kč. Žalovaný neuhradil žádnou splátku, žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 3. 11. 2023. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z daňového přiznání za rok 2022 a výpisu s jeho účtu za měsíce prosinec 2022 až leden 2023. Z nich byly zjištěny pouze příjmy a výdaje žalovaného z podnikání v roce 2022 a to, že kromě prosince 2022 byly příjmy na bankovním účtu nižší než výdaje a v lednu i únoru 2023 byl zůstatek na konci účetního období mínusový.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 24 000 Kč, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně zkoumala majetkové poměry žalovaného vyhodnocením jeho výpisu z účtu za dobu od 1. 12. 2022 do 28. 2. 2023, z něhož je však patrno, že mimo měsíce prosinec 2022 byly jeho výdaje vyšší než příjmy, a přitom mezi kreditními položkami jsou i poskytnuté spotřebitelské úvěry. Příjmy žalovaného zjištěné z daňového přiznání jsou za rok 2022, tedy nejsou aktuální. Z výdajů pak byly ověřovány pouze splátky úvěrů, uvedené ve veřejných registrech. Z toho je patrno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Tím porušil ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o zápůjčce uzavřená s žalovaným neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, žalovaný dosud nevrátil ničeho, proto je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky do 3. 11. 2023, proto se dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 15 % ročně od 4. 11. 2023 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože žalobkyně byla ve sporu úspěšnější, přiznal jí soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 60 %. Celkové náklady představují odměnu advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b), tři režijní paušály po 100 Kč, což po navýšení o DPH a soudní poplatek ve výši 1 200 Kč činí celkem 2 652 Kč. 60 % z této částky je přiznaných 1 592 Kč.