16 C 140/2025-37 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 096,36 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 164 002 Kč. Žalobkyně požaduje částku 44 096,36 Kč s příslušenstvím.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: sdělením , právnická osoba, . ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, , listinami označenými jako „proof of payment“, ze kterých soud zjistil, že společnost , právnická osoba, zaslala žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, za období od , rok, do , rok, celkem částku 164 002 Kč, smlouvou o úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný se dohodli, že tato společnost poskytne žalovanému peněžní prostředky do výše 10 000 Kč za úrokovou sazbu 146,949 % ročně na dobu jednoho roku s tím, že žalovaný ji vrátí celkem částku 17 959,74 Kč, dodatkem o navýšení úvěrového limitu ze dne , datum, soud zjistil, že došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 15 000 Kč, dodatkem o navýšení úvěrového limitu ze dne , datum, soud zjistil, že došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 20 000 Kč, dodatkem o navýšení úvěrového limitu ze dne , datum, soud zjistil, že došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 23 000 Kč, oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni, předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku z téhož dne, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky, smlouvou o postoupení pohledávek, dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek, včetně seznamu pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně. Soud dále neprováděl listinu označenou žalobkyní jako „payment and withdrawal“, neboť soudu není zřejmé, kdo listinu vyhotovil ani co je jejím obsahem.6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.7. Společnost , právnická osoba, a žalovaný se dne , datum, dohodli, že tato společnost poskytne žalovanému peněžní prostředky až do výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úroky ve výši 146,949 % ročně, celkem tedy částku 17 959,74 Kč. Společnost , právnická osoba, a žalovaný se dále dne , datum, dohodli na navýšení úvěrového limitu až do výše 15 000 Kč, dne , datum, až do výše 20 000 Kč a dne , datum, až do výše 23 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, v období od , rok, do , rok, celkem částku 164 002 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni vrátil částku 169 720,61 Kč, což vyplývá z tvrzení žalobkyně. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 ZSU (ve znění účinném do 29. 5. 2022) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU.14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost lustrací žalovaného ve veřejně dostupných databázích, a že žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a je schopen úvěru splatit. Dále uvedla, že ověřovala úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, aniž by však tento výpočet blíže specifikovala. Takový způsob posouzení úvěruschopnosti je zcela nedostatečný