16 C 179/2025-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu , datum, domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 11 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 500 Kč, který měl žalovaný vrátit v měsíčních splátkách po 2 100 Kč, což však neplnil. Žalovaná částka představuje ve výši 10 500 Kč jistinu a ve výši 1 000 Kč náklady na upomínky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil, a u kterého provedl následující dokazování:4. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na zapůjčení částky 10 500 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, , přičemž žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy částku 25 200 Kč. Splatnost byla dohodnuta na 12 měsíců do , datum, , a celková částka ke splacení činila 35 700 Kč.5. Předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných částek nejpozději do , datum, .6. Výpisy z internetového bankovnictví, ze kterých soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, zaúčtována platba ve výši 10 500 Kč, a zároveň soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného.7. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru:9. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 10 500 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 25 200 Kč do , datum, . Žalovanému byly peněžní prostředky zaslány na jeho účet č. , č. účtu, . Žalovaný neuhradil na tento závazek žalobkyni dosud ničeho. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu výzvou ze dne , datum, , odeslanou téhož dne, ve kterém mu byla poskytnula lhůta k úhradě do , datum, .10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.15. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).16. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.17. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně neuvedla ničeho, pouze odkázala na přílohu ke smlouvě o poskytnutí úvěru (která čítá 25 stran!). K tomu soud uvádí, že smlouva, popř. její příloha, je listinným důkazem a tento důkaz nemůže v žádném případě nahrazovat skutková tvrzení, která je žalobkyně v řízení povinna tvrdit. Jak vyplývá z ustálené judikatury, účastník je nejprve povinen uvést skutečnosti, které mají být předmětným listinným důkazem prokázány. Nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. K tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání, a proto nemohla být poučena o povinnosti doplnit skutková tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle § 118a odst. 1 o. s. ř.18. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.