16 C 242/2025-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 27 480 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 17 480 Kč, celkem tedy 27 480 Kč nejpozději do , datum, . Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil na , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila.4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to: Sdělením , právnická osoba, . (vyžádaným soudem na návrh žalobkyně), ze kterého soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, připsána částka 10 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , přičemž majitelem tohoto účtu je žalovaná, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni, Předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku z téhož dne, ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky ve výši celkem 23 646 Kč nejpozději do tří dnů, výzva byla předána k poštovní přepravě dne , datum, , Smlouvou o postoupení pohledávek včetně dodatku a Seznamem postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni, smlouvou o revolvingovém úvěru, ze které soud zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaná se dohodly, že tato společnost umožní žalované čerpat finanční prostředky do výše 10 000 Kč za zápůjční úrokovou sazbu 200 % ročně. výpisem z běžného účtu banky Creditas, ze kterého soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, zaslána částka 10 000 Kč.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Soud učinil z provedeného dokazování následující skutkový závěr:7. Společnost , právnická osoba, se dne , datum, dohodla s žalovanou, že jí umožní čerpat peněžní prostředky až do výše 10 000 Kč, a žalovaná se zavázala tyto vrátit spolu s úrokem 200 % ročně. Žalované čerpala peněžní prostředky dne , datum, ve výši 10 000 Kč převodem na její účet č. , č. účtu, . Žalovaná neuhradila na tento závazek žalobkyni dosud ničeho. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhu výzvou ze dne , datum, , odeslanou téhož dne.8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, k tomu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě tvrzených příjmů a výdajů žalované a lustrací žalované ve veřejných databázích s tím, že k tomu ale nedisponuje příslušnou dokumentací. Žalobkyně tak neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.16. Jelikož byla smlouva mezi účas