8 C 150/2025-39 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 29 489,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 784,45 Kč za dobu od 16. 1. 2025 do 21. 4. 2025, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 31 282,91 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 730 Kč. Žalovaná neuhradila splátku splatnou 15. 1. 2025 přes opakované upomínky, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru dne 21. 4. 2025. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně tak, jak vyplývá z přílohy smlouvy o úvěru. Žalovaná dlužnou částku neuhradila přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná navrhovala zamítnout žalobu v celém rozsahu, kdy namítala, že díky půjčce se dostala do vážných finančních problémů, které ji znemožnily úvěr dále splácet. Je samoživitelkou bez úhrad výživného. Na dluh již zaplatila celkem 55 706,65 Kč, ačkoliv obdržela pouze 27 136 Kč.3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, včetně přílohy č. 1, potvrzení o výplatě úvěru ze dne , datum, , výzvy k úhradě ze dne 21. 4. 2025 včetně podacího lístku, sdělení , právnická osoba, . ze dne 11. 8. 2025 včetně přehledu měsíčních příjmů za rok 2022 byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o úvěru, dle kterého se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr ve výši 40 000 tak, že jí vyplatí 11 136 Kč na účet sdělený žalovanou, částku 20 864 Kč vyplatí na účet věřitele za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalované a částku 8 000 Kč započte na náklady úvěru. Žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 23 % ročně a poplatek za službu podpora v 72 měsíčních splátkách po 1 730 Kč. Žalovaná uhradila 30 splátek, tedy celkem 51 900 Kč, a dále splátky řádně nehradila, proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k jeho úhradě. Úvěruschopnost žalované měla byla zkoumána z dokumentů doložených spotřebitelem, které však předloženy nebyly a zejména neodpovídají sdělení zaměstnavatele žalované z roku 2022, kdy pracovní poměr žalované vznikl na základě dohody o pracovní činnosti s týdenní pracovní dobou stanovenou na 18,750 hodin, kdy čistá mzda byla hrazena pouze v měsících lednu až dubnu 2022 a průměrně činila 12 091 Kč. Rovněž náklady na bydlení neodpovídají uvedené částce 3 000 Kč měsíčně.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalované jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 32 000 Kč, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně zkoumala majetkové poměry žalované pouze z údajných tvrzení žalované a nepochybně tyto neověřovala, neboť neodpovídají skutečným příjmům žalované zjištěným soudem. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalované peněžní prostředky ve výši 11 136 Kč a částku 20 864 Kč použila na úhradu jejího závazku. Žalovaná dosud vrátila nejméně 51 900 Kč, proto již nemá další povinnost žalobkyni cokoliv platit. S ohledem na výše uvedené soud žalobu zamítnul v celém rozsahu.10. Protože žalované, která byla ve sporu úspěšnější nevznikly žádné náklady spojené s tímto řízením, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.11. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, vznikla žalované povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 191 Kč představující rozdíl mezi předepsaným a zaplaceným soudním poplatkem.