8 C 254/2025-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 19 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 21. 11. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 12. 9. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit navýšený o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč, a to do 20. 11. 2024. Žalovaný neuhradil sjednané splátky a dluží na jistině 10 000 Kč, poplatcích 7 000 Kč a smluvní pokutě 2 500 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z předložených listin, a to smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 2024, potvrzení o provedené platbě ze dne 12. 9. 2024, výzvy k plnění ze dne 12. 8. 2025 včetně podacího lístku byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 12. 9. 2024 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku ve výši 17 000 Kč do 70-ti dnů, v 5-ti splátkách po 3 400 Kč, kdy poslední byla splatná dne 20. 11. 2024. Žalovaný neuhradil žádnou z těchto splátek ani z části. Výzvou ze dne 12. 8. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Přes tuto výzvu žalovaný neuhradil žalobkyni na žalovanou částku ničeho.4. Na smlouvu o úvěru je nutno aplikovat ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a je možno učinit závěr, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku.5. Soud se dále zabýval otázkou platnosti ujednání o tzv. poplatcích v celkové výši 7 000 Kč. S ohledem na tuto výši poplatků a splatnost závazku (70 dnů) odpovídá výše poplatku úroku ve výši 365 % ročně z poskytnuté jistiny. Dle závěru soudu úhrady a poplatek neměl jinou funkci, než funkci odměny sjednané za poskytnutí peněžních prostředků a plnil tedy funkci úroků z předmětného úvěru. Proto je nutno tento poplatek po právní stránce posoudit jako sjednaný úrok za poskytnutí úvěru, přestože tak ve smlouvě nazván není.6. Skutečnost, že předmětný poplatek plnil funkci úroků z poskytnutého úvěru, musela být zřejmá rovněž žalovanému, který smlouvu uzavíral, neboť tuto smlouvu uzavíral s podnikatelem, který v době uzavření smlouvy fyzickým osobám poskytoval úvěry z vlastních zdrojů, přičemž je zřejmé, že tento podnikatel byl založen za účelem dosažení zisku, který, aniž by byl sjednán úrok za přenechání peněz (či jiná odměna), by jinak z předmětného případu generován nebyl. Jak je uvedeno výše, s ohledem na dobu splatnosti úvěru odpovídá souhrn zmiňovaných poplatků ročnímu úroku ve výši 365 % jistiny, což je odměna nepřiměřeně vysoká, přesahující téměř 20 x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu těchto poplatků v celkové výši 7 000 Kč nevzniklo.7. Soud se dále zabýval otázkou, zda neplatnost tohoto ujednání znamená neplatnost celé smlouvy o úvěru, či pouze část týkající se poplatků.8. Dle § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jak je uvedeno výše, žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, přičemž v době uzavření smlouvy o úvěru se zabýval půjčováním peněz fyzickým osobám z vlastních zdrojů a je zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytování peněz) smlouvu o úvěru neuzavřely, přičemž tyto okolnosti musely být zřejmé i žalovanému. Na základě toho učinil soud závěr, že v tomto konkrétním případě částečná neplatnost ujednání o úrocích (tzv. poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť oddělením této části právního jednání od smlouvy o úvěru brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo.9. S ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédl bez návrhu, vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle této neplatné smlouvy dostal. Žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalobkyni dosud nevrátil ničeho. Je proto povinen vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 10 000 Kč. Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do tří dnů, a to dopisem ze dne 12. 8. 2025, který byl žalovanému doručován na adresu jeho pobytu prostřednictvím České pošty. S ohledem na běžnou dobu pro doručení a stanovenou lhůtu je proto žalovaný v prodlení se zaplacením částky 10 000 Kč od 19. 8. 2025 a dle § 1970 obč. zák. jej soud zavázal zaplatit žalobkyni z této částky i úroky z prodlení, které dle prováděcího předpisu činí 11,5 % ročně. Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že ve zbývající části, tedy co do příslušného poplatku a smluvní pokuty byl uplatněný nárok nedůvodný, a proto jej soud zamítnul.10. Protože úspěch každého z účastníků v tomto sporu odpovídá i jeho procesnímu neúspěchu, soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.11. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, zavázal soud žalobkyni uhradit doplatek soudního poplatku, představující rozdíl mezi předepsaným soudním poplatkem 1 000 Kč a zaplaceným poplatkem 800 Kč, tj. částku 200 Kč.