Okresní soud ve Frýdku-Místku 11 C 285/2025-18 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 24 015 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 31. 1. 2025 do zaplacení skládající se z poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí ve výši 5 400 Kč, úroku ve výši 450 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 165 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., dne 31. 12. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které jí téhož dne byly zaslány na její účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 400 Kč, úrok ve výši 450 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do dne 30. 1. 2025. Žalovaná však své smluvní závazky nesplnila řádně a včas, když ke dni podání žaloby na svůj dluh neuhradila ničeho. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně , internetová adresa, (pomocí SMS kódu), na které se žalovaná zaregistrovala a požádala o úvěr. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky a předsmluvní formulář, které byly žalované předloženy před uzavřením smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, tj. pravidelné měsíční příjmy ve výši 200 000 Kč a výdaje ve výši 11 000 Kč sestávající z nákladů na energie ve výši 10 000 Kč a ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč a dále výpisy z účtu žalované. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit vedle poskytnuté zápůjčky též úroky z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 31. 1. 2025 (prodlení) do 29. 8. 2025 (podání žaloby) ve výši 3 165 Kč. Dne 20. 5. 2025 došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na společnost , právnická osoba, a následně dne 26. 5. 2025 na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 12. 2025 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 2. 1. 2026 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Z těchto listin dospěl ke skutkovému závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 31. 12. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dohoda, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit společně se sjednaným poplatkem za poskytnutí ve výši 5 400 Kč a úrokem ve výši 450 Kč na účet žalobkyně nejpozději 30. 1. 2025. Nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky společnosti , právnická osoba, . a předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost splnila dne 31. 12. 2024, kdy žalované poskytla na její bankovní účet částku 15 000 Kč. Žalovaná však ničeho neuhradila. Do žádost o úvěr žalovaná vyplnila svůj čistý měsíční příjem ve výši 200 000 Kč z podnikatelské činnosti a výdaje ve výši 11 000 Kč (1 000 Kč ostatní výdaje a 10 000 Kč energie). Z důkazu, který má zřejmě představovat výpis z účtu žalované vyplývá její měsíční příjem ve výši cca 15 000 Kč měsíčně a výdaje v téže výši včetně splátek úvěrů jiným společnostem. Žalovaná ničeho na svůj dluh neuhradila. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit vedle poskytnuté zápůjčky též úroky z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 31. 1. 2025 (prodlení) do 29. 8. 2025 (podání žaloby) ve výši 3 165 Kč. Dne 20. 5. 2025 došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na společnost , právnická osoba, a následně dne 26. 5. 2025 na žalobkyni. Předžalobní upomínka byla vyhotovena dne 9. 6. 2025 a odeslána žalované dne 11. 6. 2025.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy vycházela z dat poskytnutých žalovanou, tj. pravidelného měsíčního příjmu ve výši 200 000 Kč a výdajů ve výši 11 000 Kč (1 000 Kč ostatní výdaje a 10 000 Kč výdaje na energie), přičemž z důkazu, který má představovat zřejmě výpis z účtu žalované se takové údaje nepodávají. Z výpisu vyplývá, že žalovaná dosahuje příjmu kolem 15 000 Kč měsíčně s výdaji srovnatelnými spolu s náklady na zaplacení dalších úvěrů nebankovním společnostem. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 31. 12. 2024 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 31. 12. 2024 žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud ničeho nevrátila, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 15 000 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 26 396 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 15 000 Kč, jež představuje 57 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 11 396 Kč, což představuje 43 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 14 %.13. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 400 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 200 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 100 Kč a 21% DPH (z částky 1 500 Kč) ve výši 315 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 961 Kč a dodatečně vyměřeného ve výši 240 Kč by činily 3 016 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 14 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 422 Kč.14. Za úkon právní služby ze dne 4. 12. 2025 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 24 015 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 961 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 240 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).