16 C 11/2026-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 31 650 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému možnost opakovaného čerpání až do částky 75 000 Kč, přičemž žalovaný celkem načerpal částku 30 000 Kč. Žalobkyně po žalovaném požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 30 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 289,67 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 650 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil; žalobkyně soudu svou neúčast omluvila.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 41 269,67 Kč nejpozději do , datum, . upomínkami ze dne , datum, a , datum, , ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl upomínán k úhradě dlužné částky. smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru včetně přílohy č. , hodnota, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky až do výše 75 000 Kč za zápůjční úrokovou sazbu ve výši 57,99 % ročně z čerpané výše. Žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z čerpané částky. V příloze č. 1 ke smlouvě pak je uvedeno, že žalobkyně žalovaného lustrovala v centrální evidenci exekucí, databázi SOLUS, vycházela z příjmu žalovaného 33 000 Kč, z nákladů na bydlení 8 000 Kč, z běžných nákladů 6 000 Kč, z výše finančních závazků žalovaného 7 000 Kč. z výpisů u účtů, ze kterých soud zjistil, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne , datum, zaúčtována platba ve výši 30 000 Kč.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.7. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně umožní žalovanému čerpat peněžní prostředky až do výše 75 000 Kč, a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky splácet ve výši 5 % z čerpané částky za zápůjční úrokovou sazbu ve výši 57,99 % ročně. Žalovaný dne , datum, čerpal částku 30 000 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně v žalobě odkázala na přílohu smlouvy o úvěru, ve které je uvedeno, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databázích, a dále z jakých příjmů a výdajů žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu netvrdila a neprokázala, zda příjmy a výdaje žalovaného ověřovala. K nařízenému jednání se ze své vlastní vůle nedostavila a nemohla tak být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o doplnění tvrzení a označení důkazů. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.16. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodn