16 C 355/2025-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 7441 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a tento se je zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úrokem ve výši 443,84 do , datum, , avšak svou povinnost nesplnil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: sdělením Raiffensenbank a.s., ze kterého soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, , a na tento účet byla dne , datum, připsána od , právnická osoba, . částka 15 000 Kč, z potvrzení o provedené transakci, ze které soud zjistil, že z účtu společnosti , právnická osoba, . byla zaúčtována platba ve výši 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, , smlouvou o spotřebitelském úvěru, ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že mu žalobkyně poskytne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 36 % ročně, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši 21 428,99 Kč vrátit do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, a to spolu s poplatkem ve výši 5 985,15 Kč, předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně potvrzení o podání zásilky ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni, listinou označenou jako úvěruschopnost klienta, ze které soud zjistil, že je v ní uvedeno, že žalovaný je zaměstnancem s příjmem 35 000 Kč a jeho výdaje činí 5 000 Kč.5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:7. Žalobkyně se nejpozději dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 443,84 Kč a poplatkem ve výši 5 985,15 Kč do 30 dnů od poskytnutí peněžních prostředků. Dne , datum, zaslala společnost , právnická osoba, . na účet žalovaného částku 15 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni.8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně pouze obecně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřována. Z listinných důkazů pak vyplývá příjem žalovaného 35 000 Kč a výdaje 5 000 Kč, bez bližšího označení nebo údaje o periodicitě daného příjmu a výdajů. Žalobkyně soudu neuvedla, jaké konkrétní bližší údaje od žalovaného zjistila ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.16. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany sp