19 C 330/2025-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 378 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 10. 12. 2024 Smlouvu o úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč na bankovní účet , č. účtu, a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 378 Kč nejpozději do 17. 3. 2025. Žalovaná nehradila řádně, když k datu splatnosti a rovněž ani k dnešnímu dni neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi společností , právnická osoba, postoupena na žalobkyni. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, avšak žalovaná částka dosud nebyla uhrazena.2. K výzvě soudu doplnila žalobkyně, že úvěruschopnost žalované právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala z veřejně dostupných databází, avšak žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.5. Soud z listin předložených žalobkyní, označených jako smlouva o úvěru ze dne 10. 12. 2024, formuláře pro standardní informaci žalované, smlouvy o postoupení pohledávky, seznamu postupovaných pohledávek, předžalobní výzvy včetně dokladu o jejím zaslání žalované, vyjádření banky žalované o potvrzení, že částka 12 000 Kč byla připsána dne 10. 12. 2024 na účet žalované, smlouvy o postoupení pohledávky, vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 10. 12. 2024 smlouvu o úvěru, dle které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na účet žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu do 17. 3. 2024, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 378 Kč. Na tento úvěr žalovaná dosud neuhradila ničeho. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána pouze nahlédnutím do veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Jiné doklady k prověření úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně neměla a nenavrhovala ani k tomu žádné další dokazování. Soud pak tato skutková zjištění přejímá takto do zjištěného skutkového stavu, který (na rozdíl od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně prokázala to, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, když nebylo doloženo, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjmy žalované a výdajovou stránku žalované, její osobní a majetkovou situaci před poskytnutím úvěru a zjistila tak to, zda je žalovaná schopna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 12 000 Kč s příslušenstvím s ohledem na své osobní a majetkové poměry.6. Skutkový stav, jak byl shora zjištěn, odpovídá tomu, že žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem předána peněžní částka ve výši 12 000 Kč ve formě úvěru, vyplacená jí na běžný účet, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalovaná na poskytnutou částku nevrátila ničeho. Na předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se aplikuje právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. V souladu s ust. § 86 a 87 ZSÚ, věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalované není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalované, jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.8. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když neověřovala tvrzené majetkové poměry žalované, její reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. a počíná-li si právní předchůdkyně žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).9. Podle § 588 o. z., je soud k neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu. Výše popsaným jednáním právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené její možnostem dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy žalované jistinu ve výši 12 000 Kč, žalovaná dosud nevrátila ničeho, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 12 000 Kč. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.), když zatím nebylo možné žalobkyni přiznat ani úrok z prodlení, když splatnost je určena teprve tímto rozsudkem s ohledem na shora citovanou právní úpravu.11. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal procesně ne zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve zkrácené míře, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., když její procesní neúspěch představuje částka 5 378 Kč, když v této části byla žaloba zamítnuta. Uvedený procesní neúspěch tak představuje 31 % z celkového předmětu řízení. Při plném úspěchu je sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 400 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právní zástupkyní žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis výzvy k plnění). Za tyto tři úkony by jí náležela odměna ve výši 1 200 Kč. Dále by jí náležela náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21 % DPH ve výši 315 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč činí při plném úspěchu 2 615 Kč. Protože však žalobkyně nebyla zcela procesně úspěšná, její procesní úspěch představovalo pouze 69 % z předmětu řízení, je třeba od jejího procesního úspěchu odečíst její procesní neúspěch, tj. 31 %. Žalobkyni tak po vyčíslení nákladů řízení ve výši 2 615 Kč náleží z této částky pouhých 38 %, tj. částka 993,70 Kč. Tyto náklady ve výši 993,70 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za další úkony – podání žalobkyně ve věci samé, kterými žalobkyně pouze doplňovala k výzvě soudu tvrzení, která absentovala v žalobě. Proto tyto úkony nebyly soudem vyhodnoceny jako účelně provedené, když tato tvrzení v nich obsažená již měly být obsahem samotné žaloby.