8 C 50/2026-13 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 13 000 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 26. 4. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 26. 3. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejíž součástí jsou smluvní podmínky, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit včetně sjednaného úroku ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku 13 000 Kč se žalovaný zavázal zaplatit do 25. 4. 2025. Žalovaný neuhradil na úvěr dosud ničeho. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalované soud vycházel z fikce souhlasu na základě písemné výzvy), postupoval soud dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud vycházel ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 3. 2025, výpisu z účtu č. , č. účtu, za měsíc březen 2025 a předžalobní výzvy ze dne 5. 12. 2025 včetně potvrzení o doručování a z těch zjistil skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 3. 2025 smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 3 000 Kč do 25. 4. 2025. Žalobkyně netvrdila tedy ani neprokazovala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně ani netvrdila, že zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalované úvěr splácet. Protože žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne 26. 3. 20245neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jejím možnostem dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč, žalovaný dosud nevrátil ničeho, proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 10 000 Kč. Žalovaný byl vyzvána k vrácení poskytnuté částky do 3 dnů dopisem ze dne 5. 12. 2025, který mu byl doručován dne 9. 12. 2025 prostřednictvím České pošty, s.p.. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky sedmého dne od odeslání výzvy a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 11,5 % ročně od 16. 12. 2025 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože žalobkyně byla ve sporu úspěšnější, přiznal jí soud právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 64 % celkových nákladů. Tyto náklady představují odměnu advokáta dle vyhlášky 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b), 3x režijní paušál po 100 Kč, což po zvýšení o 21 % DPH a připočtení zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč, činí celkem 2 815 Kč. 64 % těchto nákladů činí 1 802 Kč.11. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a žalobkyně zaplatila na soudním poplatku 400 Kč, byla žalobkyně vyzvána k doplatku soudního poplatku ve výši 200 Kč.