8 C 9/2026-55 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 79 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 26. 4. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 15. 2. 2023 smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě, které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit navýšený o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 35 000 Kč, a to do 25. 4. 2023. Žalovaný dluží na jistině 50 000 Kč, poplatcích 35 000 Kč a smluvní pokutě 2 500 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se nebrání vrácení poskytnuté částky ve výši 50 000 Kč, kterou získal od žalobkyně na základě smlouvy o úvěru a má zájem poskytnutou částku vrátit. Tvrdil, že to není možné, z důvodu zablokovaného účtu.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 15. 2. 2023, výpisem z běžného účtu č. , č. účtu, za únor 2023 a výzvy k plnění ze dne 30. 10. 2023, ze kterých byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 15. 2. 2023 smlouvu o podnikatelském úvěru. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla dne 16. 2. 2023 žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 35 000 Kč, tj. celkovou částku ve výši 85 000 Kč do 25. 4. 2023, v pěti měsíčních splátkách. Výzvou ze dne 30. 10. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 157 572 Kč, která měla představovat dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru z 15. 2. 2023, včetně sankcí a nákladů do tří dnů.4. Jiné, než výše uvedené důkazy soud neprováděl jako nadbytečné s ohledem na níže uvedený právní závěr o neplatnosti smlouvy a tvrzení žalovaného učiněného u jednání, dle něhož si je vědom povinnosti vrátit poskytnutou částku 50 000 Kč.5. Na smlouvu o úvěru je nutno aplikovat ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a je možno učinit závěr, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku.6. Soud se dále zabýval otázkou platnosti ujednání o tzv. poplatcích v celkové výši 35 000 Kč. S ohledem na tuto výši poplatků a roční splatnost závazku odpovídá výše poplatku úroku ve výši 365 % ročně z poskytnuté jistiny. Dle závěru soudu úhrady a poplatek neměl jinou funkci, než funkci odměny sjednané za poskytnutí peněžních prostředků a plnil tedy funkci úroků z předmětného úvěru. Proto je nutno tento poplatek po právní stránce posoudit jako sjednaný úrok za poskytnutí úvěru, přestože tak ve smlouvě nazván není.7. Skutečnost, že předmětný poplatek plnil funkci úroků z poskytnutého úvěru, musela být zřejmá rovněž žalovanému, který smlouvu uzavíral, neboť tuto smlouvu uzavíral s podnikatelem, který v době uzavření smlouvy fyzickým osobám poskytoval úvěry z vlastních zdrojů, přičemž je zřejmé, že tento podnikatel byl založen za účelem dosažení zisku, který, aniž by byl sjednán úrok za přenechání peněz (či jiná odměna), by jinak z předmětného případu generován nebyl. Jak je uvedeno výše, s ohledem na dobu splatnosti úvěru (68 dnů) odpovídá souhrn zmiňovaných poplatků ročnímu úroku ve výši 365 % jistiny, což je odměna nepřiměřeně vysoká, přesahující více než 20 x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu těchto poplatků v celkové výši 35 000 Kč nevzniklo.8. Soud se dále zabýval otázkou, zda neplatnost tohoto ujednání znamená neplatnost celé smlouvy o úvěru, či pouze část týkající se poplatků.9. Dle § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jak je uvedeno výše, žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, přičemž v době uzavření smlouvy o úvěru se zabýval půjčováním peněz fyzickým osobám z vlastních zdrojů a je zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytování peněz) smlouvu o úvěru neuzavřely, přičemž tyto okolnosti musely být zřejmé i žalovanému. Na základě toho učinil soud závěr, že v tomto konkrétním případě částečná neplatnost ujednání o úrocích (tzv. poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť oddělením této části právního jednání od smlouvy o úvěru brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo.10. S ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédl bez návrhu, vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle této neplatné smlouvy dostal. Žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalobkyni dosud nevrátil ničeho. Je proto povinen vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 50 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení až v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, kde pro případ neuznání nároku z titulu úvěrové smlouvy, žádala o žalovanou částku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Toto podání bylo žalovanému doručeno 19. 1. 2026 a protože částka 50 000 Kč nebyla žalobkyni do následujícího dne uhrazena, dostal se žalovaný s touto částkou do prodlení dne 21. 1. 2026. Proto dle § 1970 o.z. žalovaného soud zavázal zaplatit žalobkyni z této částky i úroky z prodlení, které dle prováděcího předpisu činí 11,5 % ročně. Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že ve zbývající části, tedy co do příslušného poplatku, smluvní pokuty i části úroku z prodlení byl uplatněný nárok nedůvodný, a proto jej soud zamítnul.11. Protože žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, a dle § 142 odst. 2 o.s.ř. by mu příslušela náhrada nákladů řízení, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.12. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, zavázal soud žalobkyni uhradit doplatek soudního poplatku, představující rozdíl mezi předepsaným soudním poplatkem 3 990 Kč a zaplaceným poplatkem 3 192 Kč, tj. částku 798 Kč.