14 C 167/2022-50 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Dle žalobních tvrzení uzavřela společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [IČO], se žalovaným dne 23. 11. 2001 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty. Na základě vkladu části podniku společnosti [právnická osoba], označené jako„ Kreditní karty“ se stala věřitelem společnost [právnická osoba], [IČO], která následně zanikla vnitrostátní fúzí sloučením se společností [právnická osoba], a od 30. 9. 2010 se tak věřitelem stal právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a používání kreditní karty, a dále pak i Sazebník. Žalovanému byl v souladu se smlouvou poskytnut úvěrový rámec 60.000 Kč, a dále pak i kreditní karta, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn peněžní prostředky čerpat formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázala splácet ve sjednaných měsíčních splátkách – čerpané prostředky měla vrátit spolu s úroky, poplatky za bankovní služby. Žalovaný peněžní prostředky průběžně čerpal. Sjednané splátky však nehradil řádně a včas. Věřitel tak využil svého oprávnění a dne 1. 8. 2002 smlouvu ukončil a žalovaného vyzval k okamžité úhradě dlužné částky. Ta činila ke dni ukončení smlouvy celkem 67.788 Kč. Aktuální výše úrokové sazby činila 22,68 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019, když postoupení bylo žalovanému oznámeno. Výše pohledávky ke dni postoupení činila 19.000 Kč. Žalovaný na dluh ode dne postoupení ničeho neuhradil, proto se obrátila žalobkyně se svým požadavkem na soud. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žádný z účastníků pak nic nenamítal vůči soudem navrženému postupu rozhodnout ve věci bez nařízení jednání na základě listinných důkazů (§ 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu – dále jen o.s.ř.). Z těch soud po skutkové stránce učinil tato zjištění: -) ze Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 11. 2001 uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], a žalovaným, že si smluvní strany sjednaly úvěrový rámec 60.000 Kč, výši pravidelné měsíční platby 3.000 Kč, první platba do 22. 12. 2001 a datum každé další platby vždy ke 22. dni v měsíci; nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník (tam úroková sazba); dle Sazebníku poplatků účinného od 1. 2. 2001 činila smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru 20 % z dlužné částky, nejméně 100 Kč, měsíční úroková sazba pro revolvingový úvěr pak 2,46 % z čerpaného úvěru; -) listinou ze dne 1. 8. 2002 původní věřitel sdělil žalovanému, že z důvodů neplnění povinností dle úvěrové smlouvy shora požaduje předčasné splacení úvěru s tím, že dluh k 1. 8. 2002 činil 67.788 Kč; -) listinou ze dne 3. 7. 2019 oznámila [právnická osoba], žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy shora postoupila žalobkyni; -) předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně adresovaná žalovanému je datována 27. 4. 2020. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že mezi [právnická osoba], a žalovaným byla v roce 2001 uzavřena úvěrová smlouva, tedy smlouva podléhající režimu § 497 a násl. obchodního zákoníku. Podle této měl věřitel povinnost žalovanému poskytnout úvěr ve smluvené výši (formou úvěrového rámce) a žalovaný pak povinnost ten dohodnutým způsobem čerpat a splácet. Že věřitel svou povinnost výše splnil, nečinil žalovaný sporným. Stejně jako to, že úvěr řádně nesplácel a věřitel tak byl oprávněn úvěr zesplatnit. Ten tohoto svého práva evidentně využil. Svou pohledávku za žalovaným pak postoupil žalobkyni. Protože žalovaný v mezidobí na dluh ničeho neplnil (opak nebyl tvrzen), obrátila se žalobkyně se svým nárokem důvodně na soud a ten jí vyhověl jako subjektu, kterému byla pohledávka ze smlouvy o úvěru shora původním věřitelem postoupena (vzhledem k datu uzavření smlouvy o postoupení pohledávek posuzováno dle § 1879 a násl. občanského zákoníku ve znění zák. č. 89/2012 Sb.), když postoupení pohledávky bylo přitom žalovanému oznámeno (minimálně doručením žaloby – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp.zn. 33 Odo 657/2005, publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR na adrese [webová adresa]). Vzhledem k výše zjištěnému skutkového stavu věci a podle citovaných ustanovení soud shledal žalobu za důvodnou a podanou po právu. Soud proto žalobě zcela vyhověl, když přihlédl i k tomu, že žalovaný zůstal v průběhu řízení zcela pasivní a žalobě se nijak nebránil. Jelikož žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, soud žalobkyni zároveň přiznal i úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 a § 19 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). 3. Protože žalobkyně měla v řízení úspěch, soud jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o.s.ř.). Ty představovaly náklady soudního poplatku 800 Kč, a dále pak náklady právního zastoupení žalobkyně, jejichž výši soud stanovil dle vyhl.č.177/1996 Sb. takto: odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, dvě písemná podání – žaloba a předžalobní výzva k plnění) po 1.740 Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. a/,d/ cit. vyhlášky), 3 x 300 Kč náhrada hotových výdajů (§ 13 cit. vyhlášky), a částku odpovídající 21% dani z přidané hodnoty. 4. Ke splnění uložených povinností byla žalované stanovena lhůta v obvyklé délce (§ 160 odst. 1 o.s.ř.); náklady řízení je povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).