6 C 68/2024-56 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 114 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 5. 2023, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč zavázal splatit do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas, zaslal pouze platby ve výši celkem 6 751 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Žalobkyně se konkrétně domáhala částky 16 114 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 24. 2. 2024 do zaplacení, přičemž tento byl za období od 24. 2. 2024 do 12. 3. 2024 kapitalizován ve výši 117,22 Kč) jakožto neuhrazené jistiny 12 733 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 594 Kč, poplatků za SMS servis 294 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem 735 Kč, účelně vynaložených nákladů 300 Kč a smluvních pokut 764 Kč. Žalovaný již nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně ověřovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.4. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala pomocí kreditního skóre neboli credit scoringu a využívala statistický model, dále využila dostupné registry. Předložila výpočty týkající se příjmů a výdajů žalovaného a s odkazem na evropské právo a komentářovou literaturu a judikaturu různých soudů uvedla, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem.5. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 5. 2023, ID žádosti 1141859, ID klienta 2197613, plyne (na smlouvě chybí podpis žalovaného a je nahrazen jakýmsi údajným SMS kódem) má plynout, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč do 15. 6. 2023. Roční úroková sazba byla nulová, RPSN činila 48,3 %. Účastníci si dále měli sjednat nejrůznější poplatky včetně poplatků za prodloužení doby splatnosti úvěru.7. Z potvrzení banky plyne, že na účet žalovaného bylo dne 16. 5. 2023 zaplaceno 15 000 Kč.8. Z výpisu proplacení smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad se podává, že žalovaný žalobkyni zaslal platby celkové výši 6 751 Kč.9. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 16. 5. 2023 žalobkyně prověřila žalovaného v registrech ISIR, NRKI, SOLUS, CRIBIS s negativním výsledkem. Ohledně žalovaného je uvedeno, že nemá děti, je zaměstnancem, výše jeho příjmu činí 30 000 Kč a výše příjmu ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč.10. V úvěrové zprávě jsou uvedeny osobní údaje žalovaného, jakož i skutečnost, že od března 2021 do dubna 2022 měl žalovaný jiný úvěr.11. Dopisem ze dne 9. 2. 2024, který byl dle poštovního podacího archu odeslán dne 12. 2. 2024, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 23. 2. 2024. Tento dopis současně představoval předžalobní výzvu.12. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Účastníci řízení měli dne 16. 5. 2023 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného, nýbrž pouze jakýsi SMS kód) úvěrovou smlouvu, ID žádosti 1141859, ID klienta 2197613, na jejímž základě žalobkyně téhož dne zaplatila žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit i s příslušenstvím. Žalovaný žalobkyni splatil za celou dobu toliko částku 6 751 Kč, dále již neplnil ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy měla k dispozici toliko (údajné) tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 30 000 Kč a příjmech „ostatních členů domácnosti 60 000 Kč“, které nijak neověřovala. Žalobkyně pak před uzavřením smlouvy neměla žádné informace o výdajích žalovaného či jeho dalších závazcích.13. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:14. Mezi účastníky řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný).15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prově