9 C 83/2020-155 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu 27. 1. 2020, již následně v průběhu řízení prostřednictvím zástupce, kterého mu soud k jeho žádosti ustanovil, doplnil a upřesnil, domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uvést do původního stavu pozemek parc. [číslo] zapsaný v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], k. ú. [anonymizováno], přičemž k uvedení do původního stavu mělo dojít tím způsobem, že žalovaný vyveze obsah skládky nacházející se na zmíněném pozemku, obnoví polní přístupovou cestu o šířce 4 m, jejíž povrch tvořila hlína a kamení, zarovná pozemek od nerovností, zatravní jej a zalesní smrkovým porostem. Konkrétní umístění a směr cesty, která měla být dle žalobce obnovena, přes předmětný pozemek, jakož i konkrétní umístění zatravněné a zalesněné plochy, jejichž obnovu žalobce rovněž požadoval, bylo zachyceno v plánku, který tvoří přílohu tohoto rozsudku. Vedle zmíněného nároku na uvedení pozemku do původního stavu dále žalobce požadoval po žalovaném zaplacení 11 332 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne podání žaloby, tj. od 27. 1. 2020, do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že je od roku 1977 z titulu dědictví vlastníkem shora uvedeného pozemku, který byl, stejně jako další pozemky, které žalobce vlastní v katastrálním území Pohora, v době, kdy žalobce tyto pozemky zdědil, v užívání tehdejší socialistické organizace dle tehdy platných předpisů, konkrétně v užívání Zemědělského družstva [obec] u [obec], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalovaného“). To zaniklo k datu 1. 1. 1993, přičemž žalovaný se stal jeho právním nástupcem. V uvedené době, kdy předmětný pozemek žalobce nabyl do svého vlastnictví, byl na tomto pozemku les, tůň na pití zvěrstva, přes pozemek vedly dvě cesty, které mířily k veřejné komunikaci k lesu na pozemku parc. [číslo] údolí zvané„ [obec]“, jež se na pozemku nacházelo, bylo čisté, sekalo se, udržovalo se a užívalo. Na hranici pozemku sousedícího s polní a obecní cestou bylo kamenné oplocení o výšce 1,7 m a šířce 0,5 m. Někdy v roce 1987 začalo být údolí bez vědomí a souhlasu žalobce zaváženo nejrůznějším materiálem a byla na něm zřízena skládka. Údolí původně zavezl zeminou právní předchůdce žalovaného v rámci rekultivace při stavbě zemědělských objektů v k. ú. [obec], následně byl na pozemek jím i obyvateli obce Sebranice vyvážen odpad nejrůznějšího druhu. Právní předchůdce žalovaného prováděl jakousi správu skládky, za její provoz byl odpovědný jeho zaměstnanec pan [příjmení]. Celkovou kubaturu skládky navezené na jeho pozemek žalobce odhadl na 10 000 m³, z čehož by přibližně 80 % měla tvořit zemina. Skládka jako taková byla od samého počátku nelegální, nikdy nebyla příslušnými orgány povolena, nikdy k ní nebylo vydáno stavební povolení, nebylo dohledáno ani rozhodnutí o rekultivaci. Aktuálně se na pozemku parc. [číslo] nachází divoká skládka široká přibližně 15 m, dlouhá cca 42 m a vysoká cca 10 m. Její přesné složení není známo, nicméně již jen zběžným pohledem lze zjistit, že jsou zde uloženy např. pneumatiky, barely, spreje, asfalt, barvy, stavební suť i další odpady různého druhu. Žalobce se po mnoho let snažil domoci odstranění skládky ze svého pozemku, a to ať už cestou správních řízení, tak i několika civilními žalobami, které v minulosti podal u zdejšího soudu. Ani v jednom z řízení, která byla na základě těchto žalob zahájena, však nedošlo k vydání meritorního rozhodnutí. V důsledku zavezení skládkou došlo ke zrušení polní cesty vedoucí údolím k lesu, který se nachází na pozemku žalobce parc. [číslo]. Žalobci tak bylo znemožněno tento les užívat a udržovat. [ulice] porost navíc poškozuje voda vytékající ze skládky, pravděpodobně kontaminovaná. Les je přitom chráněnou oblastí vodního zdroje pro potok [příjmení]. S ohledem na to, že je žalobce složením skládky na jeho pozemku dlouhodobě omezen ve výkonu svého vlastnického práva, domáhal se uvedení pozemku parc. [číslo] do stavu, v jakém byl předtím, než na něj začal být navážen odpad, a rovněž požadoval po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které dle žalobce spočívalo v tom, že právní předchůdce žalovaného a následně též sám žalovaný bez souhlasu žalobce až do nynějška užívá jeho pozemky a znemožňuje žalobci, aby tyto užíval sám. Tím, že právní předchůdce žalovaného nevyvezl zeminu na řádnou legální skládku, nemusel vynaložit peněžní prostředky na úhradu poplatků za skladování odpadu, čímž nepochybně získal finanční prospěch. Zároveň se obohatil (a žalovaný doposud stále obohacuje) tím, že neoprávněně užívá pozemek žalobce k uložení odpadu. Žalobce vyčíslil výši bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor mělo žalovanému vzniknout, na částku v celkové výši 11 332 800 Kč. Ta sestávala v prvé řadě z částky 60 000 Kč představující obvyklé nájemné za užívání pozemku, na kterém je umístěna stavba (žalobce považoval analogicky skládku za stavbu), za dobu posledních tří let před podáním žaloby, kdy roční výše obvyklého nájemného za pronájem obdobného pozemku by dle žalobce činila 20 000 Kč. Zbývajících 11 272 800 Kč pak představovalo částku, kterou by podle žalobce žalovaný musel uhradit, pokud by svůj odpad umístil na oficiální a legální skládku. V neposlední řadě se žalobce domáhal rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 11 332 800 Kč za dobu ode dne podání žaloby, tj. od 27. 1. 2020, do zaplacení. 2. Žalovaný zpochybnil oprávněnost žalobou uplatněných nároků. V prvé řadě vznesl námitku věci pravomocně rozsouzené, přičemž poukázal na to, že usnesením zdejšího soudu ze dne 26. 3. 1997, č.j. 4 C 29/97/18, bylo zastaveno řízení vedené mezi týmiž účastníky, jehož předmětem byl nárok žalobce na odstranění navážky a kanálu včetně lesních staveb a rovněž nárok na údajné nájemné za užívání pozemku. Podle žalovaného brání zmíněné rozhodnutí tomu, aby byla tatáž věc soudem projednávána znovu. Žalovaný dále namítal, že soud vůbec nemá pravomoc daný spor rozhodnout, neboť žalobce se domáhá uložení povinnosti navrátit situaci do původního stavu, tedy odstranit černou skládku. Tato problematika však spadá podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, do pravomoci orgánů ochrany přírody, nikoliv civilního soudu. Zároveň uplatnil též námitku promlčení, kterou zdůvodnil tím, že pokud by na jeho straně skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení za tzv. skládkovné, stalo by se tak již v roce 1987. Žalovaný navíc není v řízení pasivně legitimován, neboť není původcem jakéhokoliv odpadu, a pokud nějaký odpad byl na pozemek žalobce ukládán, nebylo to ze strany žalovaného. Ten byl pouze ochoten dané místo správcovat, což jej však nečiní odpovědným za stav pozemku. Pokud vůbec existuje nárok žalobce na jeho uvedení do původního stavu, měl by být uplatněn vůči původci odpadu, případně zřizovateli skládky nebo osobě odpovědné za určení daného místa jako místa vhodného k rekultivaci. Na danou věc navíc dopadá právní úprava zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“). Z konstantní judikatury k tomuto zákonu přitom vyplývá, že zákon o půdě vychází z principu, podle něhož se pozemek vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení„ navážkou“,„ skládkou“, atd., k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil, a tak tomu v dané věci není. Oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než které jsou uvedeny v zákoně o půdě. Ten přitom náhradu za znehodnocené pozemky neupravuje. Pokud by snad měl být uplatněný nárok založen na zanedbání péče řádného hospodáře ze strany žalovaného, pak by se jednalo o nárok z titulu odpovědnosti za škodu, tedy nárok promlčený. Žalobce byl navíc jakožto vlastník pozemku v době, kdy docházelo k ukládání odpadu na tento pozemek, povinen se tomuto navážení bránit a zamezit tak navýšení vzniklé škody. To však neučinil, čímž porušil svou základní prevenční povinnost, navíc nelze ani vyloučit, že v té době s navážkou souhlasil. Pokud tak nemohl učinit za právních poměrů platných v roce 1987, nic mu nebránilo, aby podal příslušnou žalobu po změně režimu, nejpozději v roce 1990. V rámci zachování právní jistoty a předvídatelnosti nelze umožnit zásah do pokojného stavu po třiceti letech. Provedenou navážkou navíc byla navýšena hodnota i užitná schopnost předmětného pozemku žalobce, který pozemek nyní může nerušeně užívat, vyjma části, na níž nedošlo k dokončení rekultivace, neboť to žalobce zakázal. Na straně žalobce tedy podle žalovaného nedošlo k žádné reálné újmě. Ze všech popsaných důvodů žalovaný navrhl podanou žalobu buď odmítnout z důvodu procesních nedostatků popsaných shora, nebo ji zamítnout jako nedůvodnou. 3. V průběhu řízení žalobce upravil svá skutková tvrzení v tom smyslu, že jeho rodiče se nikdy nestali členy právního předchůdce žalovaného. Ten jejich pozemky začal užívat bez jakéhokoliv právního titulu, a to dokonce