21 C 45/2026-12 – Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 347,38 Kč, částky 1 720,46 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 18 659,98 Kč ve výši 11,5 % ročně od 22. 9. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 17. 4. 2024 uzavřela se žalovaným distančním způsobem smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalobkyně tvrdila, že žalovanému úvěr postupně vyplatila na účet č. , č. účtu, , žalovaný své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, a proto mu dne 21. 9. 2025 oznámila ukončení smlouvy a zesplatnění dluhu. Žalovaná částka 35 347,38 Kč podle žalobkyně sestává z jistiny 17 490,33 Kč, poplatku za vyplacení úvěru 347,40 Kč, smluvního úroku 16 687,40 Kč a poplatku za službu „Presto“ 822,25 Kč; částka 1 720,46 Kč pak představuje smluvní pokutu uplatněnou za prvních 90 dnů prodlení.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. Soud proto věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“). Soud provedl dokazování z žalobkyní navrhovaných důkazů, neboť tyto samotné bez dalšího stačily k řádnému zjištění skutkového stavu.3. O skutkovém stavu věci soud z žalobkyní navrhovaných důkazů (tj. ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, předpisu denních splátek, potvrzení o vyplacených bankovních transakcích, informace pro spotřebitele, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, dokladu o identifikovaných příjmech, BankID výpisu, autorizace ověření totožnosti a účtu prostřednictvím AISP, metodiky posuzování úvěruschopnosti, e-mailu o ukončení smlouvy, předžalobní výzvy a potvrzení o jejím podání) zjistil, že žalobkyně vystupovala jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a žalovaný jako fyzická osoba – spotřebitel. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 17. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s kreditním rámcem 80 000 Kč, přičemž žalovanému byly na účet č. , č. účtu, postupně vyplaceny částky v celkové výši 86 214,07 Kč. Uvedený účet byl ověřen jako účet žalovaného prostřednictvím AISP a odpovídá též účtu uvedenému ve smlouvě a BankID výpisu. Ze smlouvy a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že úroková sazba byla sjednána ve výši 0,883 % denně a RPSN činila 1 302,39 %. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že denní splátka činila 209,37 Kč, přičemž v počátečním období připadalo 203,09 Kč na úrok, 4,51 Kč na poplatek a 1,78 Kč na jistinu.4. Z listin k posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně označila posouzení úvěruschopnosti žalovaného za úspěšné, a to při uvedeném ověřeném čistém měsíčním příjmu 53 620 Kč, čistém měsíčním příjmu uvedeném spotřebitelem 72 000 Kč, pravidelných měsíčních výdajích na půjčky 7 000 Kč, výdajích na bydlení 3 000 Kč, dalších nezbytných výdajích 1 000 Kč, ostatních zbytných výdajích 3 000 Kč, vypočítaných minimálních výdajích 9 255 Kč a disponibilním příjmu 43 600 Kč. Z dokladu o identifikovaných příjmech však soud zjistil, že částka 53 620 Kč nebyla doložena jako pravidelný příjem ze zaměstnání či jiného stabilního zdroje, nýbrž byla sestavena z velkého množství různých příchozích transakcí na bankovním účtu žalovaného, a to včetně vysokých jednorázových částek 56 670 Kč, 53 000 Kč, 41 962 Kč, 39 347 Kč, 38 934 Kč či 38 536 Kč, jakož i dalších nepravidelných plateb různé výše. Z předložených listin nevyplývá právní ani ekonomický důvod těchto plateb, jejich opakovatelnost, dlouhodobá udržitelnost ani to, zda šlo skutečně o čistý příjem použitelný ke splácení úvěru. Žalobkyně formálně provedla výpočet úvěruschopnosti, jeho výsledek však založila na nekriticky převzaté částce, která podle obsahu předložených podkladů neodpovídá ověřenému pravidelnému měsíčnímu příjmu žalovaného. Z e-mailu ze dne 21. 9. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila ukončení smlouvy pro prodlení v délce 91 dní a vyčíslila celkový dluh částkou 38 047,84 Kč.5. Žaloba je částečně důvodná.6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 4. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně při uzavření a plnění smlouvy vystupovala jako podnikatelka a poskytovatelka spotřebitelského úvěru, zatímco žalovaný smlouvu uzavíral jako fyzická osoba mimo rámec své podnikatelské činnosti, tedy jako spotřebitel.7. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“). Žalobkyně jako nebankovní poskytovatelka spotřebitelského úvěru byla před poskytnutím peněžních prostředků povinna ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací o jeho příjmech, výdajích a celkové ekonomické situaci. Tuto povinnost je soud povinen ve spotřebitelské věci zkoumat i bez návrhu.8. ZoSÚ vychází z ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany a ukládá poskytovateli úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, a to typicky o jeho příjmech, výdajích a existujících závazcích. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zdůraznil, že prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet je podstatnou povinností poskytovatele úvěru a že obecné soudy se touto otázkou musí zabývat. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 je vnitrostátní soud povinen porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost zkoumat i bez návrhu a vyvodit z něj důsledky podle vnitrostátního práva.9. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprokázala. Žalobkyně sice předložila výpis o posouzení úvěruschopnosti a doklad o identifikovaných příjmech, z těchto listin však nevyplývá, že by žalobkyně ověřila skutečný pravidelný a dlouhodobě udržitelný příjem žalovaného. Výpočet úvěruschopnosti byl založen na částce 53 620 Kč, která byla v listinách označena jako ověřený čistý měsíční příjem žalovaného, avšak z dokladu o identifikovaných příjmech je patrné, že tato částka byla sestavena z jednotlivých příchozích transakcí různé výše, včetně částek 56 670 Kč, 53 000 Kč, 41 962 Kč, 39 347 Kč, 38 934 Kč a 38 536 Kč, aniž by žalobkyně jakkoli objasnila jejich právní důvod, pravidelnost či opakovatelnost. Za této situace nelze uzavřít, že žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě spolehlivých a dostatečných informací; naopak vyšla z částky, která podle předložených důkazů nepředstavovala ověřený pravidelný měsíční příjem žalovaného.10. Vedle nedostatečného posouzení úvěruschopnosti soud posuzoval i přiměřenost sjednané ceny úvěru. Ve smlouvě a ve standardních informacích o spotřebitelském úvěru byla uvedena pevná úroková sazba 0,883 % denně a RPSN 1 302,39 %. Z předpisu denních splátek současně vyplynulo, že při denní splátce 209,37 Kč měla v počátečním období částka 203,09 Kč připadat pouze na úrok, částka 4,51 Kč na poplatek a na jistinu připadalo pouze 1,78 Kč. Již z těchto údajů je zřejmé, že cena úvěru byla nastavena zcela nepřiměřeně a žalovaného jako spotřebitele zatěžovala způsobem, který nelze považovat za poctivý ani přiměřený. Soud proto uzavírá, že ujednání o smluvním úroku je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.11. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy řádně a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného, a současně byla mezi stranami sjednána nepřiměřená a nemravná cena úvěru, soud uzavírá, že smlouva nemůže obstát jako platný závazkový titul pro uplatněné smluvní nároky. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele představuje základní ochranný mechanismus spotřebitelského práva a soud nemůže poskytnout ochranu právům odvozeným od ujednání, jejichž ekonomický dopad na spotřebitele je v rozporu s dobrými mravy. Soud proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, a to s účinky ex tunc.12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému na účet č. , č. účtu, postupně peněžní prostředky v celkové výši 86 214,07 Kč. Žalobkyně současně tvrdila a žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na jistinu uhradil celkem 68 723,74 Kč. Nesplacená část poskytnuté jistiny tak činí 17 490,33 Kč a z předložených listin