8 C 16/2026-13 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 13 771 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o, Anonymizováno, , IČ , IČO, ) se žalovanou uzavřel dne 5. 9. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce poskytl žalované úvěr ve výši 9 500 Kč, jehož splatnost byla dodatkem ze dne 7. 11. 2024 prodloužena do 17. 11. 2024. Žalovaná nevrátila jistinu, neuhradila dohodnuté poplatky ve výši 3 989,90 Kč ani úrok ve výši 281,10 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalované byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 9 500 Kč jako spotřebitelský úvěr, roční procentní sazba nákladů činila 4329,58 %, úroková sazba činila 36 % ročně. Žalovaná obdržela na svůj účet částku 9 500 Kč dne 5. 9. 2024 (viz potvrzení o provedení transakce). Právní předchůdce žalobkyně v rámci ověření úvěruschopnosti zjistil zůstatky na účtech žalované, a to 0 Kč, 0 Kč a 76,75 Kč (viz informace o vlastníkovi účtů). Z dokumentu s názvem „úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, “ soud zjistil, že maximální možná výše pro poskytnutí úvěru byla stanovena na 4 125 Kč. Dodatkem ke smlouvě o půjčce byla dne 7. 11. 2024 prodloužena splatnost úvěru do 17. 11. 2024 (viz dodatek). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem).Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaná schopna úvěr splácet, resp. toto ověřování adekvátně nevyhodnotil. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně neověřil skutečný příjem žalované, ani její náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalované. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Žalobkyně vycházela z prohlášení dlužníka, dále z vlastních zjištění o zůstatku na účtu 76,75 Kč a závěru o úvěruschopnosti, který byl, že lze poskytnout úvěr ve výši 4 125 Kč. Skutečnost, že po tomto prověření žalobkyně přesto poskytla žalované úvěr více než dvojnásobný, musí jít k tíži žalobkyně, neboť prověření úvěruschopnosti má předcházet právě takovým případům, kdy dlužníci nebudou schopni úvěr splácet a je to zřejmé již v době podání žádosti.Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu, tedy 9 500 Kč (výrok I.). Výrokem II. zbývající žalobní nárok soud zamítl, a to včetně příslušenství (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; ve věci měla žalobkyně úspěch z 69 %, neúspěch z 31 %, má tedy nárok na náhradu 38 % výše nákladů. Náklady řízení žalobkyně byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměna advokáta určená dle § 14b odst. 1 bod 2 a odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. na částku 1 815 Kč. Náklady řízení činí celkem 2 615 Kč, z toho 38 %, tj. částku 994 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 o. s. ř.Lhůtu k plnění dle výroku I. a III. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.