8 C 373/2025-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 13 995,82 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 1. 7. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 37 100 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 31. 7. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 23. 12. 2025. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná čerpala částku 36 518 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne 10. 3. 2025. Žalobkyně uvedla, že žalovaná splatila na jistinu 33 014,82 Kč; částky zaplacené žalovanou byly započítávány v rámci jednotlivé denní splátky nejprve na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. V případě prodlení žalované nejprve na náklady již určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu. Žalovaná má dle žalobkyně ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 13 995,82 Kč (jistina, úroky, poplatky). Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout částku až do výše 37 100 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1999,53 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,066 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Žalovaná postupně čerpala úvěr ve výši 36 518 Kč (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalované ve výši 17 200 Kč (viz dokument Identifikované příjmy). Soud dále vyšel z žalobního tvrzení, že žalovaná dle evidence žalobkyně splatila na jistinu 33 014,82 Kč.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalované, ani její náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalované. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.Pokud jde o RPSN 1999,53 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,066 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 1999,53 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaná čerpala 36 518 Kč. Žalobkyně z jejích úhrad započítala na jistinu částku 33 014,82 Kč. Je zřejmé, že další (a to velmi podstatná) částka úhrady byla žalobkyní započítána na smluvní úrok (1,066 % denně), neboť ze smlouvy bylo zjištěno, že na úhradu jistiny byla počítána částka dané splátky až v poslední řadě. Vzhledem k tomu, že smlouva byla posouzena jako nemravná i vzhledem k výši úrokové sazby, lze uzavřít, že žalovaná již svými platbami dlužnou jistinu žalobkyni uhradila, když z jejích splátek si žalobkyně započítávala převážnou část na smluvní úrok, a i přesto eviduje splacenou jistinu již ve výši 33 014,82 Kč. Žalovaná tak jistinu již uhradila, z čehož vyplývá, že žalobkyně se touto cestou bezdůvodně obohatila, když přijala plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to zcela vědomě, neboť je o nemravnosti smluv opakovaně soudy informována.Žalobkyně v případě posouzení úvěrové smlouvy soudem jako absolutně neplatné žádala o přiznání částky nesplacené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žaluje-li osoba o vydání bezdůvodného obohacení, leží na ní důkazní břemeno stran toho, o kolik se měl žalovaný skutečně obohatit. Soud však žalobkyni již k prokázání skutečné výše bezdůvodného obohacení nevyzýval, když už z dosud provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav dostatečný pro rozhodnutí ve věci a důkaz žalobkyně o konkrétních platbách žalovaného na tom nemohl nic změnit. Přiznání žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši žalobkyní evidované nesplacené jistiny, nebylo možné, když takový výrok - aprobující zisk věřitele z absolutně neplatných smluv, by byl proti dobrým mravům.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnější ve sporu byla žalovaná, která však v průběhu řízení zůstala nečinná a žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.