13 C 100/2020-152 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 300 000 Kč s tím, že se jedná o„ investice“ do rodinného domu nacházejícího se na adrese [adresa žalobkyně]. Žalobkyně vylíčila, že v domě bydlela a bydlí na základě věcného břemene užívání, zaplacení výše uvedené částky se na žalovaném začala domáhat poté, co žalovaný dům získal v rámci pozůstalostního řízení vedeného po jeho otci (synovi žalobkyně) panu [jméno] [celé jméno žalovaného] (zemřelý dne [datum]). Žalobkyně popsala, že si chtěla„ šetřit na opravy a úpravy domu“ a se zesnulým synem (který s ní dům od roku 2010 též obýval) se proto domluvili, že„ bude zajišťovat úpravy a opravy domu“ za peníze žalobkyně. Takto se domluvili, že žalobkyně mu bude přispívat částkou 3 000 Kč měsíčně a„ on je bude buď ukládat na svůj účet nebo je bude jiným způsobem šetřit pro mimořádné výdaje“. Účel této dohody žalobkyně dále sama rozvedla takto:„ Šlo mi to, abych měla našetřeno dostatek finančních prostředků na opravy domu, v němž jsem bydlela, kde jsem chtěla mít dostatečné pohodlí. Vždy, když vyvstala potřeba v domě něco opravit, oznámil mi to syn a uvedl předběžně, kolik oprava může obnášet a já jsem souhlasila, aby opravu zajistil a financoval z mých našetřených peněz.“ Žalobkyně v žalobě dále stručně vymezila, jaké investice měly být v domě průběžně uskutečněny, a zároveň uvedla, že na tyto investice se vyčerpaly všechny její„ úspory“, což představuje žalovaných 300 000 Kč. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal, učinil nesporným, že nemovitosti (dotčený dům) nabyl jako jediný dědic v rámci pozůstalostního řízení vedeného po otci panu [jméno] [celé jméno žalovaného]. Potvrdil též, že žalobkyně nemovitosti (dům) užívá z titulu věcného břemene. O tvrzené dohodě mezi žalobkyní a zesnulým uvedl, že o ní nevěděl, poukázal též na to, že podle výpisů z účtu zemřelého na účet nebyly prováděny žádné vklady, o kterých žalobkyně hovořila. Dále namítl, že žalobkyně jako oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost (věcné břemeno) určena. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že o uplatněném nároku, tak jak jej žalobkyně svými tvrzeními vymezila, lze rozhodnout bez toho, že by ve věci bylo vedeno dokazování. Situace popsaná žalobkyní by se dala shrnout takto: Předchozím vlastníkem rodinného domu byl zesnulý pan [příjmení] [celé jméno žalovaného]. Žalobkyně dům užívala (a stále užívá) k bydlení na základě oprávnění vyplývajícího z věcného břemene. Žalobkyně zesnulému na základě dohody přispívala měsíčně částkou 3 000 Kč s tím, že tato částka byla určena na údržbu a opravy domu. Z vyjádření žalobkyně též vyplývá, že takto získané prostředky zesnulý k uvedenému účelu skutečně využil. Z toho, co žalobkyně vylíčila, vyplývá, že vynaložením oněch„ investic“ plnila svou zákonnou povinnost vyplývající pro ni ze vztahu založeného věcným břemenem. Konkrétně šlo o povinnost stanovenou § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013):„ (3) Pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.“ Obdobně je tato povinnost upravena i v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014, a to v § 1263:„ Oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání zdržet.“ Z tvrzení žalobkyně nevyplývá nic jiného, než že byla na formě a výši příspěvku na zachování a opravy věci dohodnuta s vlastníkem nemovitosti, tuto dohodu plnila a všechny prostředky za tímto účelem poskytnuté byly v souladu s dohodou použity. Smrt původního vlastníka na existenci věcného břemene ani na další užívání domu žalobkyní nemá vliv, povinnost žalobkyně nést náklady na zachování a opravy věci trvala a trvá i nadále. Smrtí původního vlastníka nedošlo k situaci, kdy by se plnění poskytnuté žalobkyní stalo plněním bez právního důvodu nebo plněním poskytnutým na základě právního důvodu, který později odpadl. Žalobkyni tedy nemůže svědčit právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, neboť jak již bylo řečeno, z její strany se jednalo o plnění právní povinnosti, přičemž konkrétní podoba tohoto plnění byla dohodnuta mezi ní a tehdejším vlastníkem nemovitosti. Z tvrzení žalobkyně také nevyplývá, že by se zesnulý zavázal poskytnuté a v souladu s dohodou použité prostředky žalobkyni v návaznosti na nějakou budoucí událost vrátit. Jinými slovy smrt původního vlastníka nepředstavuje žádnou právní skutečnost, s níž by byl spojen vznik práva žalobkyně požadovat po žalovaném jako právním nástupci původního vlastníka vrácení částek, které byly na zachování a opravy nemovitosti vynaloženy. S ohledem na tento závěr soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Žalovaný byl v řízení úspěšný a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. Na začátku řízení žalovaný nebyl zastoupen advokátem a pro tuto část řízení se úprava nákladů řízení řídí § 151 odst. 3 o. s. ř.:„ Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.“ Zvláštním prováděcím předpisem je vyhláška číslo 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Podle § 2 odst. 3 vyhlášky činí výše paušální náhrady v této věci 300 Kč za každý úkon. Žalovaný sám ve věci učinil dva úkony (vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 20. 10. 2020) ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky a za každý z nich mu náleží zmíněná paušální náhrada ve výši 300 Kč. K dalšímu jednání konanému dne 25. 2. 2021 se žalovaný dostavil již se svým advokátem. Advokát žalovaného v řízení učinil dva úkony (příprava a převzetí zastoupení, účast u jednání dne 25. 2. 2021) a za každý z těchto úkonů mu podle § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží odměna ve výši 9 500 Kč. Zároveň má podle § 13 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý ze dvou zmíněných úkonů a dále na náhradu cestovních výdajů v souvislosti s cestou k jednání a zpět. Advokát žalovaného má sídlo v Brně a za cestu do Hodonína a zpět o celkové délce 142 kilometrů uskutečněnou osobním automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,2 litrů na kilometr mu při průměrné ceně pohonných hmot 27,80 Kč za litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za kilometr náleží částka 830,07 Kč. Zároveň mu podle § 14 advokátního tarifu náleží náhrada za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 4 půlhodiny činí 400 Kč Celkem tedy náklady žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 25 804,38 Kč.