4 C 277/2020-46 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11 940 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které byla žalované poskytnuta částka 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni poplatek ve výši 5 920 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 120 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit v 58 hotovostních splátkách po 240 Kč do [datum]. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalované vedeno insolvenční řízení. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit, poslední splátku uhradila dne [datum]. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni ke dni [datum]. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 11 940 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovanou byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že při jejím uzavření převzala v hotovosti částku ve výši 8 000 Kč. Žalované tak byl poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč a tato se zavázala uhradit jistinu a dále úrok ve výši 1 120 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Žalovaná si zvolila hotovostní inkaso splátek (hotovostní) režim, kdy se zavázala dlužnou částku uhradit v 58 týdenních splátkách po 240 Kč v místě svého bydliště. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle článku 1 základních ustanovení o spotřebitelském úvěru byla úroková sazba sjednána ve výši 23,72 % p.a. Dle čl. 5, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části jistiny, zákonné úroky z prodlení, smluvní pokutu a náhradu nákladů (smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum]). Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření její úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a rozhodnutí o výplatě výsluhy. Žalované zde uvedla, že žije v domácnosti sama, nezaopatřené děti nemá a bydlení má zajištěno prostřednictvím nájemní smlouvy. Celkový měsíční příjem žalované dle zákaznické karty představoval částku 11 650 Kč. Běžné měsíční výdaje žalované pak výdaje na bydlení ve výši 4 500 Kč a osobní výdaje 3 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum]). V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], podací lístek). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva, podací lístek). 4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle § 2395 se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání skutečností týkajících se skutečného ověření schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr. 8. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru částku 8 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 9. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení s