13 C 129/2022-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 419,49 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 18. 1. 2019 uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr, přičemž žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal finanční prostředky v celkové výši 37 499 Kč. Takto poskytnuté finanční prostředky a pojištění se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradil. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 31. 8. 2021 splatným v celém rozsahu. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 10 419,49 Kč, z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 621,75 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 59,23 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně také zaplacení zákonného úroku z prodlení ze všech dlužných částek vyjma úroků, a to od 1. 9. 2021 do zaplacení. Po odstoupení od úvěrové smlouvy uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně celkem částku 6 500 Kč. 2. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaným tvrzené příjmy porovnávala s tabulkou předpokládaných příjmů dle profese a typu vzdělání vytvořené na základě statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Teprve v případě, že tvrzený příjem neodpovídá údajům dle tabulky, požaduje žalobkyně doložení dokladu o příjmu. Žalobkyně za účelem zabránění vzniku hmotné nouze klientů v důsledku jejich předlužení zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující částku, která musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, do nichž jsou zahrnuty náklady na bydlení, deklarované pravidelné náklady jako je jídlo, ošacení, obuv, dopravné apod., finanční závazky, jejichž výše je ověřena lustrací v registru SOLUS, v interním blacklistu, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a splátka schvalovaného úvěru. Disponibilní příjem žadatele přitom musí být vyšší než interně stanovené minimální normativní životní náklady žadatele. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že deklarovaná výše nákladů na bydlení je z její strany ověřena porovnáním s tabulkou s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště a podhodnocené náklady jsou případně obezřetně navýšeny. Žalobkyně tedy uzavřela, že v souladu se zákonem posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, na základě plnění dosavadních závazků a nadto využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model. Nevznikly přitom důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 18. 1. 2019 smlouva o revolvingovém úvěru č. 215205668861026, na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se zavázala vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, a to v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů ve výši 0,1 % z dlužné splátky, smluvní pokuta za spuštění vymáhacího procesu ve výši 600 Kč, poplatek za odeslání 1. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, měl bydlet ve vlastním domě či bytě, jeho náklady spojené s bydlením měly činit 6 000 Kč měsíčně, měl mít další závazky ve výši 800 Kč a neměl žádné vyživované děti. 5. Dopisem ze dne 18. 5. 2021 měl být žalovaný vyzván k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalovanému vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 26. 7. 2021 měla žalobkyně žalovanému oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovaného vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. Dále měl být žalovaný k úhradě celkové dlužné částky ve výši 10 419,49 vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 2. 2022. 6. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaný postupně čerpal finanční prostředky v celkové výši 37 499 Kč a uhradil na poskytnutý úvěr celkem 37 637 Kč. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podl