23 C 40/2021-99 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 45 097,12 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne 17. 7. 2017 uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru [anonymizováno], na jejímž základě mohl žalovaný přečerpat svůj běžný účet do úvěrového limitu 36 000 Kč, dluh se žalovaný zavázel splácet v souladu se smluvními podmínkami spolu s úrokem. Protože však žalovaný překročil úvěrový limit, zesplatnila předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 4. 6. 2019. Následně byla na základě smlouvy ze dne 21. 1. 2021 pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak za žalovaným eviduje dluh – jistinu ve výši 45 097,12 Kč, úrok z prodlení za dobu od 8. 8. 2019 do 28. 1. 2021 ve výši 6 494,95 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 45 097,12 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a úroku 21,99 % ročně z částky 45 097,12 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně sdělila, že její předchůdkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a to zejména lustrací v databázích dlužníků, k dispozici přitom měla i informace o platební historii žalovaného. Dále žalovaný sdělil výši příjmu 19 500 Kč měsíčně, celkový čistý příjem jeho domácnosti byl 70 000 Kč měsíčně, co do stanovení výše výdajů a nákladů na bydlení byly použity i statistické metody (statistická data ČSÚ). Rovněž byla vzata v úvahu úvěrová angažovanost žalovaného, měl závazky ve výši měsíčních splátek 6 673,74 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 17. 7. 2017 bylo zjištěno, že banka [právnická osoba] se zavázala poskytovat žalovanému bankovní produkty a služby, mimo jiné se zavázala vést žalovanému platební účet, za služby se žalovaný zavázal hradit poplatky dle sazebníku. Současně se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský kontokorentní úvěr [anonymizováno] povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu, který se žalovaný zavázal nepřekročit. Z dispozic ke smlouvě ze dne 17. 9. 2018 bylo dále zjištěno, že výše povoleného limitu byla 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami i s úrokem 21,99 % ročně. Úroková sazba z nepovoleného debetu činila 29 % ročně, minimální měsíční kreditní příjem žalovaného měl být 50 % povoleného limitu. Nedílnou součástí smlouvy byly základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, všeobecné produktové podmínky. Ze základních produktových podmínek bylo zjištěno, že dle bodů 23 a 24 byla banka oprávněna v případě neplnění smluvních ujednání prohlásit závazek žalovaného za splatný. Ve Všeobecných produktových podmínkách byly stanoveny další práva a povinnosti stran. Dle bodu 43 nezaplacené úroky měla banka právo připisovat k dříve splatným částkám a dále úročit úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, jaké poplatky si předchůdkyně žalobkyně účtovala za poskytované související služby. 4. Z výpisů z běžného účtu bylo zjištěno, že žalovaný kontokorent postupně čerpal, posléze přečerpal účet do nepovoleného debetního zůstatku, když přečerpal limit kontokorentu, ke dni 28. 1. 2019 byl dluh žalovaného 45 097,12 Kč. Totéž bylo zjištěno i z výpisu z úvěrového účtu, ze kterého soud rovněž zjistil, že úrok z prodlení činil 6 494,95 Kč ke dni 25. 1. 2021. Úvěr byl zrušen ke dni 7. 1. 2019 z důvodu porušení smluvních podmínek žalovaným a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu. Žalovanému bylo dopisem ze dne 29. 1. 2019 oznámeno, že může dluh splatit měsíčními splátkami ve výši 1 879 Kč. Přípisem ze dne 5. 6. 2019 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění dlužné částky k 4. 6. 2019 z důvodu nehrazení navrhnutých splátek. Následně byla na základě smlouvy ze dne 21. 1. 2021 pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 2. 2. 2021. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva ze dne 23. 2. 2021, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu s tím, že jinak bude podána žaloba. Soud nehodnotil další předložené důkazy (platební nálepka se ruší, informační přehled o systému pojištění pohledávek, informace o pojištění vkladů, změna smluvních ujednání, speciální produktové podmínky pro placení NFC zařízením), neboť byly k posouzení merita věci nadbytečné. 5. Soud na věc aplikoval ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“). Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Soud má z žalobkyní předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z. Na základě úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky do výše 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami, a to i s úrokem z úvěru sjednaným v souladu s ustanovením § 2395 o. z. Žalovaný se zavázal uhradit i poplatky dle sazebníku. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána porovnáním se statistickými daty z ČSÚ. Žalovaný však v rozporu se smluvním ujednáním úvěr přečerpal do nepovoleného debetního zůstatku pod limit kontokorentu, předchůdkyně žalobkyně proto pohledávku zesplatnila v souladu se smluvními podmínkami, čímž se stal zůstatek úvěru spolu s poplatky a s úrokem splatným. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyni tak vznikl nárok na vrácení úvěru, úroku a poplatků za služby, a to včetně úroku z prodlení. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z., ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy žalobkyně svá tvrzení řádně doložila důkazy a žalovaný skutečnosti tvrzené žalobkyní nijak nevyvrátil, soud žalobkyni přiznal jí požadovaný nárok a žalobě vyhověl. 9. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11 786,50 Kč. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 804 Kč, dále náklady právního zastoupení žalobkyně, tj. odměna advokáta za zastupování účastníka dle ust. § 7 vyhl. č. 177/96 Sb., v platném znění za dva úkony právní služby po 2 940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – žaloba) a jeden úkon právní služby ve výši poloviny této sazby (výzva k plnění) a náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 této vyhlášky. Celkem tedy (včetně 21 % DPH z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů) přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 786,50 Kč. Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby, neboť toto podání mělo být již součástí žaloby a je tudíž neúčelné.