13 C 13/2023-83 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 43 171,05 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným dne 2. 8. 2017 uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo financování osobního automobilu. Žalobkyně žalovanému za tímto účelem poskytla částku 176 458 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 3 896 Kč (úroková sazba byla sjednána ve výši 11,67 % ročně). Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy porušil a 49. splátku včas a řádně neuhradil, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celé částky. Žalobkyně své nároky vyčíslila následovně: 23 547 Kč dlužné splátky, 18 924,05 Kč zesplatněná jistina, 200 Kč náklady na oznámení o splatnosti, 300 Kč poplatek za odeslání upomínek, 200 Kč poplatek za odeslání dopisu. Vedle toho požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 712,59 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 859 Kč od 13. 4. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 612,05 Kč od 13. 4. 2022 do zaplacení. Kromě těchto nároků uplatnila i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 805,30 Kč (vypočtené jako 0,1 % denně z dlužných splátek za období od 14. 9. 2021 do 3. 3. 2022) a smluvní pokuty ve výši 2 696,65 Kč (vypočtené jako 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 13. 4. 2022 do podání žaloby). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil 25 000 Kč měsíčně, což ověřila telefonátem se zaměstnavatelem žalovaného. K výdajům žalovaného uvedla, že dle sdělení žalovaného činily jeho náklady na bydlení v podnájmu 500 Kč měsíčně (žalobkyně však vycházela z částky 3 800 Kč vycházející ze statistických dat) a dalším výdajem byly splátky úvěrů ve výši 3 500 Kč měsíčně. Vedle toho žalobkyně zohlednila částku 3 400 Kč jako životní minimum a rezervu ve výši 10 % z příjmů. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 4. 8. 2017 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] (za žalobkyni tuto smlouvu uzavřela na základě mandátní smlouvy [právnická osoba] a.s.). Žalobkyně spolu se smlouvou předložila úvěrové podmínky včetně sazebníku a formuláře pro standardní informace o spotřebitelskému úvěru. Podle výpisu z pohybu na účtu byla částka 176 458 Kč proplacena v den uzavření samotné úvěrové smlouvy a téhož dne byl automobil, k jehož financování úvěr sloužil, žalovanému předán, o čemž svědčí protokol podepsaný žalovaným. Podle tabulky umoření ze dne 22. 6. 2022 žalovaný zaplatil na splátkách 190 733 Kč, v následném přehledu plateb ze dne 14. 7. 2022 adresovaném žalovanému žalobkyně vyčíslila, že celkem bylo uhrazeno 192 930 Kč. Dopisem ze dne 23. 3. 2022 žalobkyně pohledávky z úvěrové smlouvy zesplatnila a vyzvala žalovaného k jejich úhradě. Dopisem ze dne 4. 4. 2022 žalobkyně odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva k automobilu, který byl úvěrem financován. Žalobkyně k úhradě dlužných částek žalovaného vyzvala ještě předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2022 a 15. 9. 2022. Co se týče důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně předložila v podstatě pouze dva, a sice samotnou úvěrovou smlouvu a nahrávku telefonátu se zaměstnavatelkou žalovaného paní [jméno] [příjmení] [příjmení]. V rámci doloženého telefonického hovoru volaná osoba potvrdila údaje uváděné v úvěrové smlouvě, tedy že žalovaný je zaměstnán s příjmem 25 000 Kč měsíčně. Co se týče výdajů, žalobkyně uváděla, že žalovaný bydlí v podnájmu, tento údaj však z žádného z předložených dokladů nevyplývá. Výše měsíčních nákladů na bydlení je v úvěrové smlouvě vyčíslena částkou 500 Kč, splátky dalších úvěrů částkou 3 500 Kč. Žádné jiné doklady, které by se zabývaly úvěruschopností žalovaného, žalobkyně nedoložila. 4. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 6. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 7. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 8. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 9. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 12. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty byly ověřeny prostřednictvím telefonátu se zaměstnavatelkou žalovaného. Tento způsob je poněkud nestandardní, v obecné rovině jej nelze a priori vyloučit, nicméně ze