20 C 29/2023-44 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 34 200 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou se žalovanou uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen [příjmení] [jméno]). Žalobkyně uvedla, že [příjmení] [jméno] se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě, které poskytl [příjmení] [jméno] žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se ji zavázala vrátit společně s částkou 24 000 Kč (6 000 Kč úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměna za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč). Žalovaná však uhradila pouze 19 800 Kč do 4. 6. 2020, a proto žalobkyně požaduje zaplacení částky 34 200 Kč (sestávající z dlužné jistiny ve výši 26 600 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 7 600 Kč), kapitalizovaných úroků ve výši 9 432,43 Kč (úrok ve výši 26,43 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 26 600 Kč od 12. 9. 2020 do data postoupení [datum]), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 944,29 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 26 600 Kč od 12. 9. 2020 do data postoupení [datum]), úroky ve výši 26,43 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 600 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroky z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 600 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Předmětné pohledávky byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], když toto postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] [anonymizováno] půjčka ze dne [datum] soud zjistil, že tato smlouva je podepsána [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovanou. Na základě této smlouvy žalovaná obdržela 30 000 Kč a měla vrátit navíc 24 000 Kč (6 000 Kč úrok, 6 000 Kč administrativní poplatek a 12 000 Kč hotovostní inkaso splátek). Úvěr byl poskytnut na 60 týdnů, s týdenní splátkou 900 Kč. Ze zákaznické karty, kterou žalovaná vyplnila téhož dne, soud zjistil, že uvedla, že bydlí s partnerem a dvěma dětmi a pobírá mateřskou/rodičovskou. Její státní podpora – rodičovská byla ve výši 3 800 Kč měsíčně, státní podpora - vedlejší (důchod vdovský/sirotčí, příspěvky na bydlení/živobytí/děti) byla 15 935 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení uvedla ve výši 3 000 Kč měsíčně a osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 5 000 Kč měsíčně. K tomu měla doložit doklady - bankovní výpisy, faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO. 4. Z fotokopií transakcí z účtu ČSOB [anonymizována dvě slova] žalované bylo zjištěno, že dne 11. 6. 2019 obdržela rodičovský příspěvek 3 800 Kč a důchod vdovský a sirotčí 15 935 Kč (tento obdržela i v měsících květnu 2019 a červenci 2019). Dne 18. 4. 2019 odeslala [právnická osoba]. částku 2 500 Kč. Za období od 19. 6. 2019 do 19. 7. 2019 měla příjmy 23 184 Kč a výdaje 22 854,7 Kč. 5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, které bylo žalované odesláno dne 4. 2. 2022 a ve kterém byla současně vyzvána k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení oznámení, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „dále jen o. z.“ 6. Žalovaná byla předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022 vyzvána k uhrazení dlužné částky, a to nejpozději do 29. 4. 2022. Předžalobní výzva byla odeslána dne 19. 4. 2022. 7. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. Žalovaná na základě smlouvy čerpala částku ve výši 30 000 Kč, kterou měla zaplatit společně s dalšími 24 000 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 900 Kč. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V rámci výše popsaného smluvního vztahu žalovaná vystupovala jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 11. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila zákaznickou kartu, dle které příjem žalované činil cca 19 735 Kč. Tento příjem byl ověřen fotokopiemi transakcí z účtu ČSOB [anonymizována dvě slova] žalované. Zákaznická karta byla podepsána žalovanou a měly v ní být zachyceny informace, které uvedla sama žalovaná. Jako výdaje na bydlení byl