22 C 329/2023-45 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 122 731,54 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 13. 6. 2019 rámcovou smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Poté žalovaný požádal o úvěr ve výši 250 000 Kč a účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [anonymizováno] Touto smlouvou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve shora uvedené výši a dne 19. 6. 2019 uvedenou částku jednorázově vyplatila na účet žalovaného s tím, že ten měl splácet úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 7,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ke každému 20. dni v měsíci ve výši 4 382 Kč od 20. 7. 2019 do předpokládaného data 20. 6. 2025. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací poskytnutých jednak samotným žalovaným, jednak z informací, které si aktivně zjistila z bankovního registru klientských informací, z nebankovního registru klientských informací a informací některých společností patřících do skupiny PPF. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 29 630 Kč ze závislé činnosti podle potvrzení vydaného zaměstnavatelem žalovaného a dále z měsíčních výdajů deklarovaných žalovaným ve výši 10 000 Kč, které jsou tvořeny náklady na nájemní bydlení ve výši 6 500 Kč a částkou 3 500 Kč na léky, jídlo a dopravu. Dále dle expertní analýzy dospěla žalobkyně stran výdajů domácnosti (žalovaného) k částce 3 410 Kč. Konečně žalobkyně zjistila, že žalovaný má i jiné závazky, a to ve výši 2 450 Kč a 7 126 Kč měsíčně. Žalovaný však své povinnosti nedostál a splátky řádně hradil pouze od 20. 7. 2019 do 20. 11. 2022; poslední splátka provedená dne 20. 12. 2022 čítala pouze 465 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 121 402,54 Kč žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 354,40 Kč za období od 20. 11. 2022 do 19. 2. 2023, smluvních úroků ve výši 7,9 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 20. 2. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení. Vedle toho žalobkyně požadovala též úhradu 1 329 Kč jakožto nákladů spojených s vymáháním dluhu podle platného ceníku. 1. Žalovaný v podaném odporu nárok zcela neuznal a namítal, že žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru nezkoumala řádně jeho úvěruschopnost. 1. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 13. 6. 2019 uzavřena„ Rámcová smlouva [číslo] o našich službách včetně platebních“ (dále též jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dva běžné účty a neúčelový úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaný měl tento úvěr splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 7,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ke každému 20. dni v měsíci ve výši 4 382 Kč od 20. 7. 2019 do předpokládaného data 20. 6. 2025. Dále žalobkyně soudu k důkazu předložila„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Obchodní podmínky, Podmínky pro používání úvěru a Ceník. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali též oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalovaném okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě prodlení s úhradou závazku. Čerpání úvěru dne 19. 6. 2019 jednorázově v plné výši 250 000 Kč doložila žalobkyně výpisem z účtu č. [bankovní účet]. Z historického výpisu z účtu č. [bankovní účet], ze splátkového kalendáře a z přehledu plateb získal soud povědomí o tom, jak žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpal a splácel a jakou částku zůstal žalobkyni dlužen; za období od 20. 7. 2019 do 20. 12. 2022 tedy žalobkyni uhradil 180 127 Kč. 1. Z úvěrové zprávy týkající se žalovaného ze dne 10. 6. 2019 (v kontextu doplněného vyjádření žalobkyně) soud zjistil, že žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, avšak má jeden spotřební úvěr ze 14. 9. 2015, který má skončit ke dni 20. 8. 2021, dále dvě kreditní karty s úvěrovým rámcem 32 000 Kč a 110 000 Kč (kdy konečná suma zbývajících splátek činí u první 18 228 Kč a u druhé 0 Kč) a konečně úvěr ze stavebního spoření se zbývající sumou splátek o objemu 1 548 145 Kč; celkovou výši měsíčních splátek žalobkyně vyčíslila na 9 576 Kč. Z„ Potvrzení o výši příjmu“ plyne, že žalovaný byl v červnu roku 2019 zaměstnán u společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], s průměrným čistým měsíčním příjmem 29 630 Kč. 1. Dopisem ze dne 20. 2. 2023 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a povinnost uhradit celkový dluh ve výši 125 085,94 Kč do 1. 3. 2023, včetně informace, že tento dopis je současně tzv. předžalobní výzvou ke splnění dluhu. Jak plyne z podacího archu, zásilka s tímto dopisem byla k poštovní přepravě podána dne 23. 2. 2023. 1. Konečně, dokument s názvem„ Přehled nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu“ vyčísluje náklady na celkových 890,80 Kč za 10 dnů vymáhání. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnut