23 C 95/2023-76 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím, když na základě smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, uzavřené dne , datum, se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 20 880 Kč, a to vše v 53týdenních splátkách po 960 Kč do 4. 9. 2009. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil celkem 17 041,71 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 30 000 Kč a na dlužném poplatku 3 838,29 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, dále po žalovaném požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30000 Kč od 2.7.2015 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , byla dne , datum, uzavřena smlouva o půjčce č. , tel. číslo, , na základě které žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy částku 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 20 880 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 53týdenních splátkách ve výši 960 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky. Podle čl. 8 smluvních podmínek se smluvní strany dohodly, že pokud zákazník včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2015 byla pohledávka za žalovaným postoupeny na společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 12. 4. 2015 odeslaným téhož dne. Oznámením ze dne 17. 9. 2018 prokazatelně odeslaným dne 19. 9. 2018 bylo žalovanému společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, sděleno, že jeho pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 16. 1. 2023, jež byla žalovanému odeslána dne 17. 1. 2023. Žalobkyně doložila výpisy z obchodního rejstříku na svou právní předchůdkyni i na svoji osobu, vždy společně s překladem do českého jazyka.4. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964, občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., který uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy.5. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák., který stanoví, že „smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Podle § 658 odst. 1 obč. zák., „při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.“ S odkazem na obsah uzavřené smlouvy však soud dospěl k závěru, že žalobkyni, na kterou byly pohledávky za žalovaným postoupeny ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vznikl nárok pouze na zaplacení půjčené jistiny ve výši 30 000 Kč. Smluvní ujednání o souhrnném poplatku je nutno posoudit jako neplatné ujednání, neboť je neurčité a nesrozumitelné a jako takové je v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Z předložené smlouvy o půjčce není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při jejich uzavírání ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutými půjčkami má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnných poplatků promítá úroková sazba za poskytnutí půjček, pročež ze smluv není zřejmé, zda byl úrok dohodnut a v jaké výši. Smlouvy ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, ze kterých by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na jednotlivé složky souhrnných poplatků. I pokud by tedy každý souhrnný poplatek v sobě obsahoval úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjček a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně při uzavírání smlouvy tak musí ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, v nichž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech shora uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnné poplatky za absolutně neplatná v souladu s § 39 obč. zák., který stanovuje, že „neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“6. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představovaly pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byly sjednány v nepřiměřené výši, a tudíž v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., dle kterého „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z měnové statistiky České národní banky, dostupné na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v srpnu roku 2008 se průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných od 1 roku do 5 let včetně pohybovala okolo 13,64 %. Vzhledem k tomu, že původní věřitel požadoval na souhrnném poplatku – úroku přibližně 69,60 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku by převyšovala více než čtyřikrát obvyklou úrokovou míru.7. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Žalovaný na svůj dluh uhradil 17 041,71 Kč. Tuto žalovaným uhrazenou částku soud započítal právě na dlužnou část jistiny, neboť jak se již uvádí shora, ujednání o povinnosti zaplatit souhrnné poplatky považuje soud za absolutně neplatné.8. Soud na tomto místě konstatuje, že s ohledem na § 457 obč. zák. platí, že „pokud je smlouva (zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal.“ V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smluv žalovanou, a to i v případě, že žalovaný započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhnul (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.9. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému po započtení již uhrazených částek zbývá na jistině uhradit částku 12 958,29 Kč, která byla tedy žalobkyni výrokem I. rozsudku přiznána.10. S ohledem na prodlení žalovaného soud zároveň vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., avšak pouze z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Jelikož doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost dne 24. 1. 2023, když dle výzvy ze dne 16. 1. 2023 odeslané žalovanému dne 17. 1. 2023 měl žalovaný dlužnou částku uhradit nejpozději právě do uvedeného data. Nárok na zaplacení úroku z prodlení tak žalobkyni vzniká od 25. 1. 2023 a od tohoto data byl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení žalobkyni také přiznán, a to až do zaplacení.11. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 17 041,71 Kč