4 C 285/2023-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 63 900,23 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovanou dne 23. 11. 2016 sjednala její právní předchůdkyně společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . c. Na základě této smlouvy se původní věřitelka zavázala žalované umožnit opakovaně čerpat finanční prostředky až do výše úvěrového limitu, které se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalované činila ke dni podání návrhu na zahájení řízení celkem částku 63 900,23 Kč nejpozději splatnou dne 24. 5. 2023. Žalobkyně požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné jistiny ode dne splatnosti, tj. od 25. 5. 2023 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Z rámcové smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 11. 2016 soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v nichž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem ve výši 0,2833 % denně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč z částky každého čerpání úvěru v pravidelných měsíčních splátkách buď ve výši 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem nebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Tato smlouva pak byla v souladu s Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně uzavřena prostřednictvím žádosti na webových stránkách původní věřitelky. Pro případ prodlení s úhradou sjednané výše splátky byla sjednána smluvní pokutu ve výši 10 % dlužné částky za každý týden prodlení s úhradou dlužné částky, minimálně ve výši 250 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly podmínky smlouvy o úvěru pro zákazníky s pobytem v české republice. Žalované byly rovněž poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru.4. Z předloženého výpisu z úvěrového účtu žalované je patrné, že žalovaná v době od 24. 11. 2016 do 27. 6. 2022 čerpala úvěr v celkové výši 197 800 Kč a za dobu od 13. 12. 2016 do 25. 5. 2023 uhradila na pohledávku žalobkyně celkem částku 417 612,65 Kč. Při čerpání úvěru rovněž původní věřitelka účtovala poplatky za výběr v různé výši v závislosti na výši čerpaných prostředků a úroky za období čerpání. Výše poplatku a úroku se v každém vyúčtování lišila. Dle posledního vyúčtování činila celková dlužná částka k datu splatnosti 65 741,10 Kč.5. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku po podání žalobního návrhu ničeho.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023, odeslanému žalované dne 15. 6. 2023, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů. Předžalobní výzva ze dne 15. 6. 2023 byla žalované zaslána dne 15. 6. 2023.7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla žalobkyně, že tuto ověřovala z veřejně dostupných databází a vycházela z životního minima ve výši 3 410 Kč. Jinak neověřovala žádné údaje.8. Při právním posouzení věci vycházel soud z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění ke dni uzavření smlouvy o půjčce (dále jen "obč. zák."). Uvedený zákon soud aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku (dále jen "o. z.")., který ho zrušil, avšak stanovil, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 23. 11. 2016 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované v době od 24. 11. 2016 do 27. 6. 2022 celkem částku 197 800 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet ve lhůtě stanovené vyúčtováním.15. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. Pokud jde o zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je nutné vyjít ze znění účinného po 24. 2. 2013, neboť k uzavření smlouvy došlo dne 23. 11. 2016.16. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.17. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 197 800 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 39 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).18. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru měla žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, vůči žalované od počátku právo pouze na vrácení reálně poskytnutých peněžních prostředků ve výši 197 800 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy je z předložených výpisů zjevné, že žalovaná na svůj dluh plnila celkem částku 417 612,65 Kč, rozhodl soud o zamítnutí návrhu žalobkyně v celém rozsahu.19. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s