20 C 268/2024-113 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 30 736,74 Kč s příslušenstvím na základě uzavřené smlouvě o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 25. 5. 2023, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 72 měsíčních splátkách po 672 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, když uhradil pouze 2 203,07 Kč, a proto žalobkyně úvěr ke dni 14. 2. 2024 zesplatnila. Po žalovaném požaduje částku 30 736,74 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 29 116,74 Kč a poplatky ve výši 1 620 Kč, dále úrok 8,05 % ročně z částky 29 116,74 Kč od 24. 3. 2024 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení 14,25 % ročně z částky 30 736,74 Kč od 24. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 329,89 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 338,66 Kč. Před poskytnutím úvěru, žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 5. 2023 uzavřena Smlouva o úvěru, když součástí smlouvy byly předsmluvní informace, záznam podpisu, Ceník ke dni 1. 7. 2022 a Obchodní podmínky , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Smlouva byla uzavřena na základě žádosti i poskytnutí úvěru, ve kterém žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 22 040 Kč, jeho výdaje bez splátek činí 10 000 Kč a splátky úvěrů bez kreditních karet a kontokorentů činí 2 600 Kč. Žalovaný se zavázal splácet předmětný úvěr po dobu 72 měsíců ve výši 732 Kč včetně poplatku za pojištění. Žalobkyně byla oprávněna zesplatnit úvěr v případě prodlení žalovaného se splácením (bod VIII/3 Smlouvy).4. Z výpisu z běžného účtu žalovaného od května 2022 do května 2023 soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil cca 19 500 Kč, když ve dne 27. 4. 2023 došlo k čerpání úvěru ve výši 28 000 Kč, dne 23. 4. 2023 ve výši 3 000 Kč a dne 13.3.2023 ve výši 40 000 Kč. Dále soud zjistil, že v březnu a dubnu 2023 se dostal žalovaný do minusu a ke dni 23. 5. 2023 měl na svém účtu nulový zůstatek. Současně soud zjistil, že dne 25. 5. 2023 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, což bylo také zjištěno z výpisu z úvěrového účtu.5. Dále žalobkyně doložila úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací (CBCB Informace) a z CRIF registru. Z těchto dokumentů bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl 3 existující úvěrové kontrakty, a to 1 splátkový kontrakt s neplacenou jistinou 50 040 Kč, s měsíční splátkou 2 085 Kč, 1 kontrakt z kreditní karty s úvěrovým limitem 24 000 Kč, když nesplacená jistina činila 23 433 Kč a 1 povolený debet na běžném účtu s úvěrovým limitem 10 000 Kč a v březnu roku 2023 byla vyčerpaná částka 7 705 Kč. Ve výpisu z CRIF registru bylo uvedeno, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 22 040 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje bez splátek úvěrů činí 10 000 Kč a měsíční splátky úvěrů činí 3 084 Kč. Žalovaný měl u žalobkyně i jiné úvěry s aktuální celkovou měsíční splátkou 3 084 Kč a nesplacenou jistinou v souhrnné výši 64 557,38 Kč, celkový limit povolených přečerpání a kreditních karet pak činil 34 000 Kč. Poslední 2 úvěry si žalovaný u žalobkyně sjednal v roce 2023, a to v měsíci březen 2023 (úvěr ve výši 40 000 Kč) a v duben 2023 (úvěr ve výši 28 000 Kč).6. Žalobkyně rovněž doložila Informace , právnická osoba, pro rok 2022 a 2023 (statistika rodinných účtů), v nichž jsou uvedeny statistické výše výdajů domácností v daném období.7. Žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k úhradě dlužných splátek (1. výzva, 1. upomínka, 2. výzva, poslední výzva ze dne 27. 11. 2023 včetně dodejky, dopis ze dne 27. 11. 2023, 1. upomínka, 1. výzva, 2. výzva, dopis ze dne 29. 2. 2024 včetně dodejky). Dopisem ze dne 16. 2. 2024 žalobkyně žalovanému oznámila, že dochází ke zesplatnění úvěru, když z dodejky soud zjistil, že tento dopis byla žalovanému doručen dne 23. 2. 2024).1. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný s žalobkyní podepsal smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) dle kterého „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“2. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.3. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“4. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“5. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“6. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).7. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je příjmů a případných výdajů. Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, případně učinil vhodné a možné kroky.8. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje,