4 C 146/2025-21 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 28 267 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované dne 3. 11. 2023 poskytnut úvěr ve výši 19 500 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do 12. 1. 2024. Žalovaná však nesplnila své povinnosti ze smlouvy a nevrátila poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitla se tak v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 19 500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 8 190,01 Kč, úrok ve výši 576,99 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 267 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku ničeho.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne 3. 11. 2023 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 19 500 Kč. Smlouva byla uzavřena tak, že se žalovaná nejprve zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně na adrese , Anonymizováno, zadáním svých osobních údajů, včetně telefonního čísla. Poté, co žalovaná prostřednictvím uvedeného webového rozhraní podala žádost o spotřebitelský úvěr, byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně posouzena její úvěruschopnost (kdy dle tvrzení žalobkyně byly provedeny lustrace žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI), následně jí byl prostřednictvím webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, jejíž znění žalovaná odsouhlasila verifikačním kódem zaslaným prostřednictvím SMS zprávy na telefonní číslo , tel. číslo, v žádosti. Žalovaná se touto smlouvou zavázala uhradit jistinu 19 500 Kč, úrok 576,99 Kč a poplatek za sjednání úvěru 6 552,01 Kč do třiceti dnů ode dne odeslání finančních prostředků z úvěru žalované. Při překročení doby splatnosti pak měl poplatek za sjednání úvěru činit částku 8 190,01 Kč. Žalované byl v souvislosti s uzavřenou smlouvou poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, shrnující podstatné náležitosti úvěru. Žalobkyně dne 3. 11. 2023 poskytla žalované částku ve výši 19 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, (potvrzení o provedení transakce, informace o vlastníkovi). Dodatkem ke smlouvě ze dne 13. 12. 2023 došlo k prodloužení doby splatnosti úvěru, na jehož základě se žalovaná zavázala k úhradě jistiny, úroku a poplatku za sjednání úvěru ve výši celkem 28 267 Kč nejpozději do 12. 1. 2024. Žalované byl v souvislosti s uzavřeným dodatkem poskytnut formulář pro informace o spotřebitelském úvěru za účelem sjednání nové smlouvy, kterou se mění způsob splácení, shrnující podstatné náležitosti tohoto závazku.4. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni (dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 2. 2025, seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně dne 19. 2. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní výzvou ze dne 19. 2. 2025, odeslanou téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů (předžalobní výzva, podací lístek).5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 3. 11. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“10. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“11. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně posuzovala na základě lustrace žalované v externích registrech, avšak nepředložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalované prokázala. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.12. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 19 500 Kč dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.13. Jelikož žalovaná na svůj dluh dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, dosud ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 19 500 Kč.14. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukro