4 C 237/2025-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 120 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 24. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši celkem 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím do 1. 3. 2025. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že důkazy o tomto nedisponuje. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky řádně a včas nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč zaplacení smluvního úroku ve výši 10 120 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně požadovala rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 32 120 Kč od 2. 3. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 24. 12. 2024 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 22 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíčně ve splátkách ve výši minimálně 5 % jistiny společně s úrokem přirostlým za předchozích 30 dnů, splatnými ke každému 30. dni v měsíci až do úplného splacení. Zápůjční úroková sazba činila 279,83 % ročně, RPSN 1141 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově, které žalobkyně doložila. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s Obchodními podmínkami, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko „uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta (článek Okamžik uzavření, odst. 1 obchodních podmínek). Dle doloženého výpisu z účtu a potvrzení o finančních transakcích byla dne 24. 12. 2024 ze strany právní předchůdkyně žalobkyně zaslána na bankovní účet č. , č. účtu, částka 22 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisy ze dne 29. 1. 2025 a dne 1. 3. 2025.4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění jejího dodatku č. , hodnota, byla pohledávka za žalovaným v souladu s článkem 3.16 této smlouvy postoupena na žalobkyni (rámcová smlouva o postoupení pohledávek včetně dodatku č. , hodnota, , seznam postoupených pohledávek). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 19. 7. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem z téhož dne byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby, a to do tří dnů (předžalobní upomínka). Tyto dopisy byly žalobkyní odeslány na adresu žalovaného dne 23. 7. 2025 (potvrzení o odeslání).5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. 24. 12. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými důkazy.9. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“10. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 22 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem (viz § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.11. Vzhledem k tomu, že žalovaný na poskytnutý úvěr dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 22 000 Kč. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“12. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze oč