3 C 139/2021-37 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně podala u soudu žalobu, kterou se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uvedená ve výroku I. rozsudku. Tvrdila, že od roku 2017 je vlastnicí samice psa, slyšící na jméno [anonymizováno], narozené v dubnu 2017, křížence rasy labrador, číslo čipu [číslo], (dále je„ pes“). Pes žil s účastníky v době jejich partnerství, a protože po ukončení jejich vztahu žalobkyně neměla podmínky pro to, aby psa mohla mít u sebe, souhlasila s tím, že o něj bude dočasně pečovat žalovaný. Po té, co si žalobkyně obstarala nové bydlení, psa od žalovaného požadovala, žalovaný jeho vydání odmítá. Svůj postoj nezměnil ani po předžalobní výzvě, žalobkyně se proto obrátila na soud. 2. Žalovaný se žalobě bránil a namítal, že mu žalobkyně po jejich rozchodu psa přenechala s tím, že ho sama nemá kde mít, dále se o něj cca 6 měsíců nezajímala. Žalovaný se naopak o něj stará dobře, pečuje o jeho výživu i zdravotní stav, pes je zvyklý na prostředí, v němž žije i dalšího psa, o kterého žalovaný pečuje. Přeje si, aby pes zůstal u něj. 3. Soud nařídil ve věci jednání na den 8. 2. 2022 na 8,30 hod., k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil. 4. Žalobkyně v průběhu tohoto jednání upřesnila, že je jedinou vlastnicí psa a vlastnické právo k němu nabyla společně s tehdejším přítelem [jméno] [příjmení] ústní kupní smlouvou, uzavřenou v červnu 2017, kterou psa společně koupili za kupní cenu 2 000 Kč, jíž zaplatila žalobkyně. Po rozchodu s [jméno] [příjmení] v létě 2019 se dohodli, že vlastnicí psa bude nadále výlučně žalobkyně. Na podzim v roce 2019 žalobkyně navázala partnerský vztah s žalovaným a začali spolu bydlet, nejprve v [obec], pak ve [obec]. Pes byl stále s nimi. V létě 2020 se však účastníci rozešli a žalobkyně za vypjatých okolností ze společného bytu, protože ji žalovaný týral. Vzala si pouze osobní věci, psa ponechala u žalovaného, protože odcházela bydlet ke kamarádce, kde jej mít nemohla. Vztahy s žalovaným nebyly tehdy dobré, podstatné věci proto za ni zařizoval její otec. Ten s žalovaným tehdy dohodl, že pes zůstane u něho do doby, než bude mít žalobkyně možnost vzít si jej k sobě. Žalobkyně proto ještě 2 měsíce platila nájem původního bytu, kde zůstal žalovaný se psem bydlet, naposledy nájem zaplatila v září 2020. Od listopadu 2020 získala možnost samostatného bydlení v bytě, kam si již psa mohla vzít, její otec proto žalovaného kontaktoval a předání psa požadoval, žalovaný jej však odmítl vydat. Od té doby jej otec kontaktoval vícekrát, žalovaný však stanovisko nezměnil. 5. Žalobkyně rozhodně popřela, že by psa žalovanému darovala, neboť žádnou písemnou ani ústní darovací smlouvu účastníci neuzavřeli. Poukazovala na to, že kdyby k takovému právnímu jednání došlo, přepsala by na žalovaného registraci a nevystavovala by se nebezpečí, že bude odpovědná za škodu, kterou pes případně způsobí. Žalobkyně ví od kamarádů, že žalovaný psa má stále u sebe ve [obec], to ostatně vyplývá i z vyjádření žalovaného k žalobě. 6. Žalobkyně prokazovala své vlastnické právo k psovi duplikátem očkovacího průkazu, kde je uváděna jako jeho majitelka. Jako majitelka je vedena i v elektronické, registru zvířat, kam byla přidána 27. 8. 2018. Uváděno je i číslo čipu psa [číslo]. Žalobkyní předložený e-mail žalovaného z 3. 10. 2020 obsahuje nabídku žalovaného, aby mu žalobkyně za psa zaplatila 40.000 Kč. Předžalobní výzva z 7. 7. 2021 prokazuje, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k dobrovolnému vydání psa a upozorněním na možnost soudního sporu. 7. Z výše uvedeného je zřejmé, že mezi účastníky není neshoda o to, že se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí psa ještě předtím, že spolu účastnici začali žít. Z jejich v řízení nezpochybněných tvrzení vyplynulo, že po jejich rozchodu v létě 2020 žalobkyně ponechala dočasně psa v péči žalovaného, protože její bytové poměry jeho přemístěny nedovolovaly. Po té, co si obstarala byt, v němž psa mohla chovat, prostřednictvím svého otce se jeho vydání na žalovaném domáhala. Žalovaný nevyhověl a psa má stále u sebe. Žalovaný naznačoval, že mu žalobkyně psa po jejich rozchodu darovala, toto tvrzení ale v řízení nebylo prokázáno. Žalobkyně jej popřela, žalovaný ve svém písemném podání k věci neoznačil žádný důkaz, jenž by toto tvrzení prokazoval, k nařízenému jednání se nedostavil, soud jej proto nemohl k předložení důkazu vyzvat ani jej odpovídajícím způsobem poučit. Navíc v řízení byly provedeny důkazy duplikátem očkovacího průkazu a snímkem z registru zvířat, z nichž plyne, že žalobkyně je stále evidována jako vlastnice psa, čemuž by jistě v případě, že by darovací smlouva byla účastníky skutečně uzavřena, tak nebylo. Z uvedeného soud uzavírá, že provedené dokazování neotřáslo tvrzením žalobkyně o jejím vlastnickém právu ke psovi, do něhož žalovaný protiprávním zadržováním psa zasahuje, i když i jemu musí být zřejmé, že původní svůj souhlas s tím, aby pes byl u něho, již žalobkyně odvolala a psa chce vrátit. 8. Podle § 494 o. z., živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. 9. Podle § 1040 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. 10. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval obdobně shora cit ustanovení, dospěl k závěru, že žaloba je právem podaná a jako takové ji vyhověl. Žalobkyně prokázala své vlastnictví i to, že psa žalovaný má u sebe. [příjmení] žalovaného, že psa drží právem, neboť mu jej žalobkyně darovala, nebyla prokázána. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § l42 odst. l občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu účelně vynaložených nákladů proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně zároveň v řízení prokázala, že žalovanému v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o.s.ř. zaslala výzvu plnění a o právo na náhradu nákladů řízení se tak nepřipravila. Žalobkyni přiznaná částka nákladů řízení ve výši 10.712 Kč představuje náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, odměnu advokáta dle § 8 odst.1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění ve výši 6.000 Kč (4 úkony à 1.500 Kč převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání 8. 2. 2022), čtyři paušální částky náhrady hotových výdajů à 300 Kč stanovené dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a částku 1.512 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 7.200 Kč přiznanou dle § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. a § 23a zákona č. 85/1996 Sb. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně. 12. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. rozhodl soud o tom, že žalovaný je povinen všechny povinnosti podle toho rozsudku splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.