24 C 259/2022-43 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je návrh žalobkyně na zaplacení částky 2 049,39 Kč s příslušenstvím a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum]. 2. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 5 000 Kč v hotovosti při uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku spolu s úrokem ve výši 481 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 465 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 900 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 664 Kč. Žalovaná se ve smlouvě rovněž zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, a dále poplatky spojené s náklady upomínání, a to částku 750 Kč za zaslání upomínky. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu, její příjmy činí 12 717 Kč měsíčně a její výdaje činí 6 410 Kč měsíčně, což zahrnuje i výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč; podle zaškrtnutých políček byly příjmy žalované doloženy výplatními páskami a pracovní smlouvou. Podle pracovní smlouvy ze dne [datum] byla žalovaná zaměstnána od téhož data ve [právnická osoba], [anonymizováno] na pozici [anonymizováno] dělníka a podle výplatních lístků byla žalované vyplacena mzda za srpen 2018 ve výši 11 550 Kč, za září 2018 ve výši 13 237 Kč a za říjen 2018 ve výši 13 365 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou na žalobkyni a žalovanou o tom informovala dopisem ze dne [datum], odeslaným dne [datum]; v tomto dopise zároveň vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu do 10 dnů po obdržení dopisu. Informace o postoupení pohledávky je rovněž obsahem dopisu žalobkyně ze dne [datum], v němž žalobkyně navíc upozornila žalovanou na možnost vzniku nákladů mimosoudního vymáhání s uvedením sazebníku těchto nákladů. Podle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky zaslala žalobkyně žalované jeden obyčejný dopis a jednou ji navštívil pověřený terénní pracovník. Upomínkou ze dne [datum] byla žalovaná opět vyzvána k úhradě dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu do [datum]. Podle tvrzení žalobkyně uhradila žalovaná na svůj dluh částku 6 584 Kč. 3. Na základě provedených důkazů a s ohledem na § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. d), § 3 odst. 2 písm. a), § 75, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 419, § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při tomto právním jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách www.nsoud.cz, oba aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně však soudu neprokázala, že dostatečně zkoumala i výdajovou stránku žalované při prověřování její schopnosti splácet poskytovaný úvěr, přičemž s ohledem na nepřítomnost žalobkyně u jednání soudu nemohla být o této skutečnosti poučena podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.“). Součástí podání žalobkyně ze dne [datum] byly i důkazy (pracovní smlouva a výplatní pásky žalované), kterými prokázala, že při posuzování úvěruschopnosti se zabývala příjmy žalované. Podle názoru soudu však žalobkyně měla rovněž přistoupit k bližšímu zkoumání výdajové stránky hospodaření žalované, neboť nedisponovala ani jedinou relevantní informací o jejích výdajích (s výjimkou tvrzení žalované, na které ale žalobkyně nemůže spoléhat). Žalobkyně měla blíže a podrobně zkoumat výdaje žalované, které mohly ověřit její tvrzení ohledně výše jejích výdajů, a tudíž schopnosti splácet poskytovaný úvěr. V moci žalobkyně nepochybně bylo požadovat od žalované doložení např. výpisů z účtu, které by obsahovaly i debetní operace, či dokladů o úhradách nákladů souvisejících s bydlením, když samotnou žalovanou byly tyto náklady tvrzeny v žádosti o úvěr v částce nízké, neodpovídající obvyklým současným nákladům (3 000 Kč). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované v pozici spotřebitele, když neposoudila její schopnost splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru porovnáním příjmů a výdajů žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., tudíž žalobkyně nemohla kvalifikovaně dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované coby spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., je nutné předmětnou smlouvu posoudit jako neplatnou, přičemž neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku, veškerých poplatcích a smluvní pokutě, jak vyplývají ze smlouvy (v podrobnostech soud rovněž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2020, č. j. 15 Co 341/2020-68, dostupný v databázi ASPI). Soud nepřihlížel k § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru týkající se uplatnění námitky neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy spotřebitelem, tj. žalovanou. Ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 Soudní dvůr EU uvedl, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Články 8 a 23 směrnice č. 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Jelikož § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je v rozporu s uvedeným výkladem Soudního dvora EU a zdejší soud je tímto výkladem vázán, posoudil soud platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti bez uplatnění námitky neplatnosti ze strany žalované. Z žalovanou nerozporovaných žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně na svůj dluh celkem částku 6 584 Kč, čímž došlo k úplnému splacení zapůjčené jistiny ve výši 5 000 Kč. Pokud se jedná o náklady spojené s mimosoudním uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, výše těchto nákladů nebyla sjednána ani ve smlouvě o úvěru, ani jiným způsobem, ale byly žalované naúčtovány jednostranným rozhodnutím žalobkyně, a proto na jejich úhradu nemá žalobkyně nárok. S ohledem na výše uvedenou neplatnost smlouvy o úvěru a úplné splacení dlužné jistiny úvěru proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná, a tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Protože jí však v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.