24 C 290/2022-24 — Okresní soud v Jihlavě

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 755 Kč s příslušenstvím jako dluhu na televizních poplatcích podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, za období od března 2021 do března 2022. Jelikož účastníci neměli námitek proti rozhodnutí bez nařízení jednání, postupoval soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud zjistil, že podle potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků vyhotoveného Českou poštou, s.p. dne [datum] žalovaný jako poplatník televizních poplatků přihlásil v únoru [rok] televizní přijímač. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 1 755 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení uvedené výzvy. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, nerozporovaných tvrzení žalobkyně a ustanovení § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2, § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, dospěl soud k závěru, že žalovaný byl v období od března 2021 do března 2022 poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně, splatného do patnáctého dne každého měsíce. Za toto období tak byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit celkem částku 1 755 Kč. Jelikož v řízení nebyl tvrzen ani prokázán opak, má soud za prokázané, že žalovaný svoji povinnost v rozsahu žalované částky nesplnil, a tudíž je žaloba co do jistiny důvodná. Žalovaný se dnem následujícím po dni splatnosti každého z měsíčních poplatků dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu ve smyslu § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a proto má žalobkyně nárok i na úrok z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně v souladu s těmito předpisy požaduje úrok z prodlení ode dne následujícího po zákonem stanovené patnáctidenní splatnosti každého dlužného měsíčního poplatku až do [datum], tj. do dne podání žaloby, a to v celkové kapitalizované výši 129,64 Kč. Soud proto žalobě vyhověl v plném rozsahu jak co do jistiny, tak i ohledně požadovaného příslušenství. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalobkyní požadovanou odměnu jejího zástupce (advokáta), jeho hotové výdaje a náhradu daně z přidané hodnoty, již je tento zástupce povinen odvést, soud žalobkyni náhradu za tyto náklady nepřiznal. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález], podle něhož sice činnost [anonymizováno] (žalobkyně) není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se [anonymizováno] těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořeny specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Dále Ústavní soud uvedl, že § 142 odst. 1 o. s. ř. hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud [anonymizováno] agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci specializovaného právního útvaru [anonymizováno]. Na náhledu Ústavního soudu nezměnila nic ani skutečnost, že novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb. došlo ke snížení přiznávaných odměn advokátů (k tomu v podrobnostech nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. [ústavní nález]). Zástupce žalobkyně v dané věci sice podal žalobu, nicméně s ohledem na jednoznačnost podkladů vypracovaných žalobkyní i právní jednoduchost věci soudu vůbec není zřejmé, jaké odborné či specializované znalosti k její formulaci použil. Žaloba na první pohled vyvolává dojem vysoce odborného textu, avšak fakticky je tvořena shrnutím skutkových okolností věci, citací právních předpisů a vyúčtováním služeb zástupce. Především tedy není v žalobě obsažena žádná nová a pro věc podstatná právní argumentace, kterou by bylo možné od advokáta coby zástupce žalobkyně očekávat a která by založila účelnost nákladů vynaložených žalobkyní na takového zástupce. S ohledem na výše uvedené považuje soud náklady žalobkyně na jejího zástupce za neúčelně vynaložené, nicméně přiznal žalobkyni náhradu skutečně vynaložených a vyčíslených nákladů řízení podle § 137 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady činí celkem 463 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů na odeslání předžalobní výzvy ve výši 63 Kč, které žalobkyně soudu řádně doložila. Podle § 160 odst. o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby náhradu nákladů řízení zaplatil podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.