4 C 252/2022-38 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 095,30 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) dne 22. 3. 2021. Banka postoupila pohledávku na [právnická osoba] a.s., (dále jen„ právní předchůdkyně“) na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2021. Právní předchůdkyně postoupila pohledávku na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení souboru pohledávek dne 1. 10. 2021. Žalovaný byl dne vyzván k úhradě dlužní částky dopisem ze dne 1. 11. 2021. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, z nařízeného jednání se omluvil. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud tak jednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 22. 3. 2021 bylo zjištěno, že jako věřitel je uvedena společnost [právnická osoba] a jako dlužník v ní figuruje žalovaný. Žalovanému byl na základně této smlouvy poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný byl dle smlouvy povinen splatit dlužnou částku nejpozději do 12. 1. 2029. Strany si však ve smlouvě ujednaly, že v případě prodlení se splacením splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo v případě prodlení se splacením více než 2 splátek, má věřitel právo prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Oznámení o zesplatnění celého úvěru bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2021. Dále má věřitel dle smlouvy v případě prodlení s hrazením dlužné částky právo účtovat si náklady spojené s vymáháním dluhu. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně spolu se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto jistinu vrátit spolu s úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla sjednanou finanční částku žalovanému na jeho účet. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 14,99 % ročně a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 085 Kč. Jelikož žalovaný neuhradil sjednané splátky, žalobkyně úvěr zesplatnila, a to ke dni 24. 7. 2021. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru se poskytovatelem rozumí ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 9. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 10. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícímu. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť banka žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval jako podnikatel (alespoň to nevyplývá z jeho označení v hlavičce smlouvy), přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by úvěr měl souviset s podnikatelskou činností žalovaného. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele půjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet půjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a to zejména tak, že měla přehled o jeho příjmech a výdajích neboť pro žalovaného vedla jeho běžný účet. Jelikož žalovaný soudu neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve výzvě podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. pak bylo žalovanému uloženo, aby žalovanou částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 942 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 764 Kč a nákladů a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44 095,30 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1800 Kč ve výši 378 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.