20 C 291/2022-46 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala placení výživného ve výši 6 500 Kč měsíčně od data podání žaloby, tedy od 11. 10. 2022, a to vždy k do desátého dne každého měsíce předem k rukám žalobkyně. Svoji žalobu odůvodnila tím, že až do konání jednání v opatrovnické věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 Nc 8432/2022 neznala výši příjmů žalovaného. V žalobě žalobkyně vyčíslila své životní náklady a dovodila, že pokud žalovaný dosahuje výrazně vyššího příjmu než ona, mělo by jít přiznáno výživné k dorovnání tohoto rozdílu. 2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že vznesené nároky považuje rozporné s dobrými mravy, jelikož to byla žalobkyně, kdo manželství efektivně ukončil. 3. Soud ve věci provedl k důkazu účastnické výpovědi a zhodnotil je v kontextu písemných podání účastníků, jakož i jejich ústních projevů učiněných při jednání, načež dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 4. Podle § 697 odst. 1 občanského zákoníku platí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. 5. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 6. Ze žalobkyní zmiňovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012 plyne, že není v rozporu s dobrými mravy přiznání výživného nerozvedené manželce, která si ještě za trvání manželství našla jiného partnera a po dohodě s manželem opustila společnou domácnost. To vše za situace, kdy manželství již bylo pro nepřekonatelné rozdíly v názorech a povahách manželů nenapravitelně a hluboce rozvráceno. 7. K tomu soud nicméně podotýká, že nyní projednávaná věc se liší jednak v tom aspektu, že za trvale a nenapravitelně rozvrácené považovala své manželství pouze žalobkyně, neboť to byla právě ona, kdo odmítl pokračovat v manželské terapii, a druhak v tom, že odchod žalobkyně ze společné domácnosti byl proveden překvapivě, bez předchozí komunikace s žalovaným. 8. Odkazovala-li žalobkyně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 567/02 ze dne 18. 12. 2002, pak soud k tomu podotýká, že obsah tohoto rozhodnutí poměrně dobře vystihuje aktuálně rozhodovanou věc, a to jak po skutkové, tak i právní stránce věci. 9. V daném případě to byla manželka žádající výživné, která rozhodla o ukončení manželského soužití, přičemž manžel měl snahu problémy v soužití řešit za pomoci manželské poradny. Shodně s nynější právní věcí i ve věci posuzované ústavním soudem manžel dobrovolně platil výživné na děti a na jeho straně nebylo prokázáno závadové chování vůči manželce, kterým by bylo možné rozpad soužití vysvětlit. 10. V odkazovaném případě soud prvního stupně žalobu o výživné manželky zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud stížnost odmítl. 11. Usnesení Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 3026/14 ze dne 14. 10. 2014 žalobkyně prezentovala v úmyslu podpořit svůj názor, že navázání mimomanželského vztahu za trvání manželství není pro účely rozhodování o výživném rozporné s dobrými mravy, pokud již manželství bylo rozvráceno a neodvratně směřovalo k rozvodu. 12. Soud nicméně z téhož rozhodnutí cituje:„ Je tedy zřejmé, že vůle manželů se na podzim roku 2010 nesla jednotným záměrem, a to své manželství co nejdříve ukončit. Za takového stavu věci, kdy je manželství fakticky na pokraji svého zániku, bylo by příliš formalistické až prudérní trvat na bezpodmínečném zachování všech podmínek naplňujících podle ustanovení § 18 zákona o rodině institut manželství“. 13. Soud podotýká, že v čase, kdy žalobkyně společnou domácnost opustila, nebyl na rozdíl od odkazované věci dán jednotný záměr manželů manželství ukončit, naopak se žalovaný snažil manželství prostřednictvím návštěv manželské poradny manželství zachránit. 14. Manželka tvrdila, že se snažila manželství zachránit návštěvami terapií, což se bohužel nepodařilo. Soud nicméně po provedeném výslechu žalobkyně vzal za prokázané, že žalobkyně navštěvovala terapii z vlastního rozhodnutí sama, přičemž o svých návštěvách žalovaného informovala až ex post. Na následný zájem žalovaného o společnou účast na terapii v podstatě nereagovala jinak než čekáním na iniciativu odjinud. To v důsledku soud hodnotí tak, že primární snahou žalobkyně nebyla záchrana manželství, nýbrž hledání vlastní spokojenosti či podpory svých vlastních rozhodnutí. 15. Z provedených výslechů soud nevzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že by se žalovaný choval k žalobkyni a k jejich dcerám nevhodně. Nevhodnost chování žalovaného spatřovala žalobkyně v nárocích žalovaného na chod a finanční hospodaření domácnosti. Soud nepochybuje o právu žalobkyně na ukončení manželství, pokud jí z těchto důvodů nevyhovovalo, jde však v takovém případě o rozhodnutí, kterým se žalobkyně vzdává nejen povinností, nýbrž i práv z manželství plynoucích. 16. Jakkoli soud souhlasí s tvrzením žalobkyně, že jednotlivé příklady toho, co bylo v manželství dle jejího názoru špatně nemohou vystihnout celou škálu manželských problémů, je nutno je chápat jako reprezentativní vzorek. Pokud tedy žalovaný reagoval na konkrétní příklady neshod svými vysvětleními, pak podle soudu nešlo z jeho strany o nepochopení situace, nýbrž o zcela adekvátní procesní reakci. Takováto konkrétní vysvětlení z pohledu soudu doplňují reprezentativní vzorek manželských problémů o pohled druhé strany – v tomto případě o pohled žalovaného. 17. Soudu neuniklo, že žalobkyně vnímala úkorně připomínky žalovaného ke svému jednání v domácnosti, viz například příprava oběda. Žalobkyně uvedla, že pokud nebyl oběd připraven v 11:00 hodin čelila v tomto směru výčitkám žalovaného, zatímco pokud oběd připravoval žalovaný, nedodržení času vysvětloval složitým technologickým postupem. 18. Z toho vyplývá zejména ta skutečnost, že příprava oběda byla v domácnosti účastníků záležitostí obou manželů. Nejde o situaci, kdy by žalovaný byl pouze takzvaným gaučovým kritikem. Dále z toho vyplývá, že i žalovaný byl alespoň jedenkrát nucen vysvětlit, proč oběd nebyl připraven v 11:00 hodin. 19. Problémy úklidu či finančního hospodaření lze popsat prakticky totožně, žalovaný se na chodu domácnosti podílel a žalovaná vnímala nelibě jeho vyšší nároky, které vůči ní verbalizoval. [jméno] své vlastní výhrady řešila pasivně agresivní formou postupného vytěsňování žalovaného s vyvrcholením v podobě svého odchodu ze společné domácnosti. 20. V řízení bylo provedenými účastnickými výpověďmi prokázáno, že oba manželé společně navštěvovali zařízení Jimedis, z.s., a to ještě v listopadu roku 2021. Návštěvy v zařízení inicioval žalovaný, který se prvního sezení zúčastnil sám, druhého a třetího sezení společně se žalobkyní a posledního čtvrtého již opět sám. Čtvrtého sezení se žalobkyně odmítla zúčastnit, neboť již měla jasno a přála si manželství ukončit. 21. Soud nezpochybňuje právo žalobkyně ukončit manželství, pokud jí nevyhovuje v něm setrvat. Nelze ale vnímat jako souladné s dobrými mravy, pokud žalobkyně manželství jednostranně ukončí a následně se domáhá výživného jako práva vyplývajícího z onoho manželství, které jí ale v jiných aspektech nebylo dosti dobrým. 22. Nadto vzal soud z tvrzení žalobkyně a z jejího účastnického výslechu za prokázané, že žalobkyně vytvořila společenství s novým partnerem, který je zaměstnán u stavební společnosti v [obec] jako řidič. Jakkoli se žalobkyně snažila soud přesvědčit, že s novým partnerem po finanční stránce nevedou společnou domácnost, podařilo se jí to pouze co do výdajů na jídlo, když soud musí akceptovat existenci zvláštních dietních režimů u některých osob. Ze všech ostatních hledisek se nicméně vztah žalobkyně jeví jako standardní společná domácnost a je tedy na místě hodnotit příjem žalobkyně optikou příjmu celé nové domácnosti. 23. Z § 111 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a souvisejícího nařízení vlády č. 567/2006 Sb. vyplývá, že nový partner žalobkyně dosahuje čistý příjem nejméně ve výši 15 371 Kč měsíčně. Čistě matematicky tedy tvrzený příjem žalobkyně 26 992,70 Kč sečtený s daňovým bonusem ve výši 3 127 Kč a s příjmem partnera odpovídajícím minimální mzdě ve výši 15 371 Kč odpovídá příjmu nové domácnosti žalobkyně ve výši 45 490,70 Kč. Příjem domácnosti žalovaného se sestává pouze z jeho platu, který podle žalobkyně činil 53 463 Kč (po odečtení daňového bonusu), podle žalovaného 50 774,83 Kč. Rozdíl tedy činí 7 972,30 Kč resp. 5 284,13 Kč. 24. Soud nepovažuje rozdíl v příjmech mezi manželi za automatickou známku toho, že jejich hmotná a kulturní úroveň není nebo nemůže být zásadně stejná. Žalobkyně ani netvrdila dostatečně v čem spatřuje takovou odlišnost ve své hmotné a kulturní úrovni v porovnání se žalovaným, která by odůvodnila nutnost stanovení výživného. Ani z výslechů účastníků nevyplynula žádná taková odlišnost, kterou by soud mohl vzít za natolik zjevnou, že by bylo nelogické trvat na řádném