20 C 194/2024-45 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela prostřednictvím portálu , Anonymizováno, dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru , Anonymizováno, , na základě které mu poskytla částku , částka, . Totožnost žalovaného a jeho bankovní spojení (číslo účtu , č. účtu, ) ověřila žalobkyně formou ověřovací platby zaslané žalovaným a nahráním fotokopie občanského průkazu při registraci. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do , datum, společně s poplatkem ve výši , částka, , úrokem ve výši , částka, , paušálních poplatků za písemné upomínky ve výši , částka, a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky , částka, od , datum, do , datum, a ve výši 0,1 % denně z téže částky od , datum, do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, přičemž měl na jednání v úmyslu poučit žalobkyni podle § 118a odst. 1 o. s. ř., že musí řádně vylíčit, jak hodnotila úvěruschopnost žalovaného nebo z jakých skutkových okolností případu vyplývá, že úvěr se měl stát součástí obchodního majetku žalovaného. Z jednání se však žalobkyně omluvila, soud tedy ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. věc v její nepřítomnosti projednal.4. Soud důkazy hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, přičemž shledal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, a na jejím základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Soud však nemohl z předložených listinných důkazů zjistit nic o tom, jak žalobkyně splnila své povinnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož žalobkyně splnění těchto povinností ani netvrdila. Souběžně se pak z obsahu listinných důkazů ani z vlastních žalobních tvrzení nepodává žádný srozumitelný důvod, proč by se žalobkyně mohla domnívat, že nejde o osobní půjčku žalovanému. Samotné ceremoniální prohlášení žalovaného ve smlouvě není dle názoru soudu dostatečné, jelikož ochrana spotřebitele se logicky přelévá do celého odvětví úvěrů poskytovaných fyzickým osobám v tom smyslu, že se poskytovatel úvěru nemůže zprostit svých povinností pouhým prohlášením úvěrovaného. V případě úvěru poskytovaného fyzické osobě soud musí trvat na tom, aby právní jednání obou stran prokazatelně a vážně směřovalo k poskytnutí peněžních prostředků do obchodního závodu fyzické osoby. Tedy aby se jednalo o faktickou půjčku směřující do skutečného podnikání úvěrovaného. Jelikož se žalobkyně připravila o možnost být v tomto rozsahu poučena a neunesla tedy břemeno tvrzení o tom, že se jednalo o podnikatelský úvěr, vyhodnotil jej soud jako úvěr spotřebitelský.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Jelikož žalobkyně ani netvrdila splnění povinností podle § 86 zákona odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí nastoupit důsledek předvídaný v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši , částka, , z nichž žalovaný nic nevrátil. V souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku , částka, .8. Zbývající část žaloby ohledně požadovaných smluvních úroků a poplatků soud s ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy zamítl. Pokud jde o úrok z prodlení, na něj žalobkyni právo vzniklo. Přestože ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je třeba považovat za speciální ve vztahu k obecným důsledkům neplatnosti smlouvy (§ 2993 o. z.), hovoří pouze o vrácení jistiny, a to ještě v době přiměřené možnostem spotřebitele, logicky nevylučuje možnost, že se spotřebitel dostane do prodlení se splněním své povinnosti. Jakkoli se podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení, „s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet“ (tisk 679/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, digitální repozitář, www.psp.cz, podtržení doplněno soudem) zdá, že se dle záměru zákonodárce spotřebitel nemá dostat do prodlení při splácení jistiny po rozhodnutí soudu, tedy logicky se nemohl dostat do prodlení ani předtím. Klíčovou složkou je nicméně aktivita spotřebitele, který musí dát alespoň symbolicky najevo ochotu dostát svým povinnostem, tedy že jedná podle svých možností. Pokud spotřebitel nejedná vůbec, jediným logickým závěrem je, že nesplácí podle svých možností.9. Konečně § 1970 o. z. podmiňuje mimo jiné nárok věřitele na úrok z prodlení tím, že věřitel řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, v projednávané věci žalobkyně neprokázala, že by věřitel splnil svou zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalované, a proto by nárok na úrok z prodlení – pokud by žalovaná plnila alespoň trochu – vzniknout nemohl. Nelze však uvedené ustanovení chápat jako bianco šek pro spotřebitele, jak se vyhnout včasného splacení reálně existujícího dluhu. Dovedeno ad absurdum, pokud by se spotřebitel nemohl dostat do prodlení se splacením jistiny dluhu, nemusel by ji jednak fakticky vracet nikdy a druhak by takové rozhodnutí soudu nebylo možno ani vykonat. Došlo by tak k situaci, kdy již jednou soudem rozhodnutá věc by musela být rozhodována znovu, byť z jiného právní důvodu ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, pouze za účelem získání vykonatelného exekučního titulu. Není účelem sporného soudního řízení produkovat nevykonatelná rozhodnutí.10. Procentuální výše úrokové sazby pak vyplývá z návrhu žalobce, když soud je rozsahem uplatněného nároku vázán a požadovaná úroková sazba nebyla vyšší, než jak stanovuje nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob.11. Závěrem se soud zabýval tím, v jaké lhůtě či splátkách by měla být žalované uložena platební povinnost. z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že soud by měl při řešení této otázky vzít v potaz možnosti spotřebitele, spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran a přihlédnout k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. z povahy věci je zřejmé, že možnosti, příjmy a poměry spotřebitele by měly být posuzovány k okamžiku rozhodování soudu, přičemž v souladu se zásadou kontradiktornosti procesu by měl příslušná tvrzení předložit soudu sám spotřebitel, případně by měla plynout ze soudního spisu. Ze zákonné úpravy, směrnice, ani judikatury Soudního dvora nelze dospět k závěru, že by měl soud tyto okolnosti zjišťovat sám z úřední povinnosti. v projednávané věci ovšem zůstala žalovaná jako spotřebitel v řízení před soudem zcela pasivní a ani ze soudního spisu nelze nic k aktuální situaci žalované zjistit. Za takových okolností je posledním zákonným vodítkem pr