11 C 220/2023-47 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobou ze dne 10. 11. 2023 se žalobce proti žalovaným domáhal zaplacení částky 20 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy spočívající v újmě na jeho , Anonymizováno, zdraví. Žalobce odkázal na rozhodnutí č.j. 31 To 95/20231507 (z kontextu je zřejmé, že je myšlen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci). Uvedl, že žalovaní coby , Anonymizováno, ve , adresa, jej fyzicky trestali, trýznili, ponižovali, vyvíjeli na něj nátlak, odpírali mu matraci, jakož i telefonický a písemný kontakt. Tímto mu způsobili tísnivé pocity a obavy z , Anonymizováno, obecně.2 Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby, kdy uvedl, že přes pravomocné odsouzení (v době podání vyjádření k žalobě) setrvává na tom, že se vůči žalobci žádného trestněprávně relevantního jednání nedopustil. Uvádí, že žádné jeho jednání vůči žalobci nebylo způsobilé přivodit mu tvrzenou újmu. Uvedl, že žalobce sám byl vysoce problémovým , Anonymizováno, s , podezřelý výraz, diagnózou v důsledku , Anonymizováno, . Žalovaný 2) dále namítl promlčení žalobou uplatněného nároku, kdy upozornil, že jediné řádné a včasné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ze strany žalobce se týkalo tvrzeného poškození , Anonymizováno, , tedy jiného než v tomto řízení uplatňovaného nároku. Při ústním jednání pak doplnil své vyjádření když ve shodě s žalovaným 2) poukázal na kasaci odsuzujícího rozsudku dovolacím soudem a uvedl, že není ve věci pasivně věcně legitimován.3 Žalovaný 2) navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dle judikatorních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 705/2019 není dána občanskoprávní odpovědnost žalovaného za předmětné jednání, neboť nešlo o tzv. exces, tedy o jednání, které by nemělo žádný věcný a časový vztah k plnění úkolů osoby vykonávající veřejnou moc. Má proto za to, že případný nárok na náhradu újmy neměl být uplatněn vůči němu, ale vůči státu. Domnívá se dále, že je ve věci dáno výrazné spoluzavinění na straně žalobce, který je vysoce problémovým , Anonymizováno, , opakovaně porušoval své , Anonymizováno, a vyvolával konflikty se , Anonymizováno, i , Anonymizováno, . Poukázal dále v průběhu řízení na to, že rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j 14 T 70/2021 z 30. 1.2023 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č.j. 31 To 95/2023 ze dne 20. 9. 2023 byly usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 7 Tdo 380/20241612 ve vztahu k oběma žalovaným zrušeny a věc přikázána Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí.4 Žalovaný 2) a jeho zástupce s z účasti na ústním jednání nařízeném na , datum, omluvili, soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti a jednal ve věci za účasti žalobce prostřednictvím videokonference, žalovaného 1) a jeho zástupce.5 Vzhledem k tomu, že sám žalobce odkazoval na trestní řízení vedené pod sp. zn. 31 To 95/2023 (u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vedeno pod sp. zn. 14 T 70/2021), provedl soud důkaz rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 14 T 70/20211441 ze dne 30. 1. 2023. Z tohoto bylo zjištěno, že žalovaný 1) byl uznán vinným:Anonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavec6 Soud dále provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 7 Tdo 380/20241612 ze dne 28. 5. 2024, ze kterého se podává, že tímto bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č.j. 31 To 95/20231507 ze dne 20. 9. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 14 T 70/20211441 ze dne 30. 1. 2023, ve vztahu k oběma žalovaným. Z odůvodnění usnesení se pak podává, že dovolací soud neshledal intenzitu jednání žalovaných dostatečnou pro naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, dále akcentoval předešlé nepřístojné chování žalobce, které výrazně vybočovalo z normy. Dovodil pak dovolací osud, že jednání žalovaných nebylo trestným činem, ale , Anonymizováno, přestupkem a přikázal věc Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí.7 Podle § 81 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.8 Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.9 Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.10 Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. v účinném znění stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby").11 Nejvyšší soud ČR dovodil v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 705/2019 ze dne 23.3. 2020, že i v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, musí být nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, uplatněn proti státu, nikoliv vůči osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomocí orgánu státu. Výjimku pak představují případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly.12 V uvedené souvislosti je pak na místě poukázat na závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 670/2005 ze dne 18. 5. 2006, dle něhož ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná, jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem.13 V posuzovaném případě bylo jednání žalovaných, z něhož dovozuje žalobce svůj nárok, vylíčeno v samotné žalobě a dále pak popsáno v rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 14 T 70/20211441, když žalobce na předmětné trestní řízení přímo odkazuje. Zde popsané jednání žalovaných (podrobně viz výše) pak nepochybně je jednáním při výkonu , Anonymizováno, , adresa, z hlediska časového, věcného i místního. Nelze přitom dovodit, že by uvedené jednání sledovalo jakýkoliv jiný zájem než právě výkon , Anonymizováno, služby.14 Z uvedeného vyplývá, že, ani v případě, že by se žalovaní dopustili jednání, jak bylo popsáno, dle citovaných judikatorních závěrů není dána jejich občanskoprávní odpovědnost za případnou vzniklou újmu, jinak řečeno není dána jejich pasivní věcná legitimace ve vztahu k nároku žalobce.15 Ani v případě prokázání všech skutkových tvrzení žalobce by tak nebylo možno vyhovět podané žalobě a to ani částečně. Tento závěr je platný bez ohledu na další průběh dosud neskončeného trestního řízení a na konečné rozhodnutí v tomto řízení. Soud proto z ohledem na rychlost a hospodárnost řízení neshledal důvod pro přerušení řízení do skončení řízení trestního. Ze stejného důvodu shledal soud ostatní důkazní návrhy žalovaných za nadbytečné a s ohledem na hospodárnost řízení je zamítl.16 Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta.17 Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží procesně úspěšným žalovaným náhrada nákladů řízení.18 Náhrada nákladů řízení byla vyčíslena u žalovaného 1) částkou 6 600 Kč sestávající z odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) v celkové výši 5 700 Kč za tyto úkony právní služby (při výši mimosmluvní odměny 1 900 Kč za 1 úkon právní služby):- převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu,- vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu,- účast při jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu,Náhrada nákladů řízení dále zahrnuje 3 paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. MSp. č. 177/1996 Sb. po 300 Kč za výše uvedené úkony právní služby v celkové výši 900 Kč.19 Náhrada nákladů řízení byla vyčíslena u žalovaného 2) částkou 4 400 Kč sestávající z odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokát