222 C 222/2020-30 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný se dne [datum] na lince Metra B hromadné dopravy provozované žalobcem neprokázal přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby na něm žalobce požadoval přirážku k jízdnému ([částka]), což žalovaný nezaplatil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, taktéž se nevyjádřil k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobce věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Z předložené hlášenky kontrolora, smluvních přepravních podmínek a tarifu soud zjistil, že údaje tam uvedené odpovídají tvrzením uvedeným v žalobě a údajům o žalovaném zjištěným z výpisu z centrální evidence obyvatel. Soud je tedy vzal za prokázaný skutkový stav. 4. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů (zákon o drahách) je cestující povinen prokázat se na výzvu osoby pověřené dopravcem platným jízdním dokladem. 5. Podle § 18a zákona č. 111/1994 Sb. (silniční zákon) platí shodná úprava i v silniční dopravě. Co se rozumí jízdním dokladem, náležitostí jízdních dokladů a posuzování jejich platnosti stanoví § 4, 5 a 6 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů číslo 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou, drážní a silniční dopravu. 6. Podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona o drahách (obdobně podle § 18a odst. 1 písm. c) silničního zákona) může dopravcem pověřená osoba uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Výše přirážky podle § 37 odst. 6 uvedeného zákona stanoví dopravce v přepravních podmínkách, přičemž tato nesmí přesáhnout částku [částka]. 7. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaný cestoval hromadnou dopravou provozovanou žalobcem, tedy využíval plnění přepravní smlouvy uzavřené podle § 2550 a násl. občanského zákoníku, avšak povinnost prokázat se kontrolorovi platným jízdním dokladem nesplnil. Povinnost k zaplacení přirážky ([částka]) mu tedy byla uložena po právu. Soud proto žalobě zcela vyhověl tak, jak uvedeno ve výroku I. Kromě nároku na jistinu pohledávky vzniklo žalobci též právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni počátku prodlení (tj. ke dni následujícímu po kontrole). Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 8. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V daném případě by náklady řízení byly přiznány žalobci, který měl ve věci úspěch. Z informačního systému soudu však bylo zjištěno, že proti žalovanému byla u zdejšího soudu vedena řízení ve skutkově i právně stejných věcech, např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], v nichž mu byla náhrada nákladů řízení přiznána, když se jednalo o černé jízdy za období předcházející podání této žaloby. Žalobce tak mohl podat jedinou žalobu najednou pro více pohledávek (jak to obvykle činí), což neučinil, a vznikly mu tak náklady, které nebyly vynaloženy účelně, a to včetně soudního poplatku. Na takový procesní postup má žalobce právo, avšak náklady, které s takovým postupem žalobci vzniknou, nelze spravedlivě přenášet na žalovaného. Proto soud o těchto nákladech rozhodl jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.