210 C 194/2020-27 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se žalobou proti žalovanému domáhala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení. Nárok odůvodnila tím, že dne 4 12 2019 uzavřela se žalovaným dohodu o uznání dluhu, kterou žalovaný uznal svůj závazek vůči žalobkyni. Uznaný dluh se žalovaný zavázal splácet formou 6 pravidelných měsíčních splátek, splátkový kalendář ale počínaje splátkou [číslo] nedodržel, uhradil pouze [částka]. Nedodržením splátkového kalendáře vznikl žalobci nárok na zesplatnění celého zbývajícího uznaného dluhu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se ani jedna sporná strana nedostavila, ačkoliv obě měly doručení řádně vykázáno. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jejich nepřítomnosti, pouze na základě předložených listinných důkazů. 3. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní subjektivita žalobkyně. 4. Ze splátkové dohody, uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným, bylo prokázáno, že žalovaný v rámci této dohody písemně uznal dluh vůči žalobkyni "... ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a původním věřitelem, [právnická osoba], ve výši [částka]“. 5. Z předžalobyní výzvy, adresované žalovanému, bylo prokázáno, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzývá k úhradě dlužné částky. 6. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázanou žádnou další skutečnost. 7. Podle § 2053 občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 8. V souladu s ustálenou judikaturou, použitelnou také za účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (např. rozhodnutím Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 1171/2000 nebo sp. zn. 29 Odo 910/2003), uznání dluhu - které zásadně prodlužuje promlčecí dobu a zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v okamžiku uznání trval - nezbavuje žalobkyně povinnosti jednoznačně individualizovat dluh v žalobních tvrzeních, tak, aby soud mohl jednoznačně uzavřít, že zde není překážka řízení (litispendence, překážka věci rozsouzené). 9. V projednávané věci byl dle názoru soudu v žalobě vymezen skutek (předmět řízení) tak, aby se žaloba stala pro jednatel, nebyl dán původ k postupu podle § 43 o. s. ř. Z obsahu žaloby soud zjistil, že žalobkyně vymezila, čeho se domáhá (zaplacení částky [částka] s příslušenstvím) a skutkový děj popsala tak, že z něj plyne jak konkrétní okruh osob (žalobkyně a žalovaný), tak i konkrétní důvod nároku (dohoda o uznání dluhu) a časový údaj (den [datum]) - v tomto směru je skutkový děj nezaměnitelný. Proto byla žaloba dostatečným podkladem pro nařízení jednání. Neznamená to však, že žaloba netrpěla vadami, které projednání věci nebrání. Takové vady soud v žalobě shledal; spočívaly v nedostatečném tvrzení žalobkyně ohledně původu částky, k jejíž úhradě se žalovaný zavázal. Splnění povinnosti tvrzení, jak naznačeno, je přitom nezbytné z hlediska možnosti soudu vyhodnotit, zda je žalobní nárok důvodný po stránce hmotného práva. Právní domněnka existence dluhu totiž existuje jedině na základě takových skutkových tvrzení, z nichž lze po hmotné stránce uzavřít, že původně sjednaný smluvní vztah nebyl vztahem absolutně neplatným. Naopak v případě zjištění absolutní neplatnosti původního smluvního vztahu, k níž je soud povinen přihlížet ex offo, nelze s uznáním dluhu spojovat účinky, dané § 2053 občanského zákoníku. 10. Soud měl s ohledem na zjištěnou vadu žaloby, jak výše uvedeno, v úmyslu poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání žalobních tvrzení ohledně uzavření smlouvy mezi žalovaným a původním věřitelem a též ohledně skladby částky, která se stala předmětem dohody o uznání dluhu. Žalobkyně se však k jednání nedostavila a ani nepožádala – z důležitých důvodů - o odročení jednání. Jestliže se tedy rozhodla jednání nezúčastnit, dobrovolně se vystavila riziku, že nebude moci být ve výše uvedeném směru poučena. Těchto okolností si musí být žalobkyně vědoma zvláště za situace, kdy je právně zastoupena. Soud současně připomíná, že poučení podle § 118a o.s.ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který nese odpovědnost za to, že se mu příslušného poučení nedostane. Taktomu bylo i v posuzovaném případě. 11. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní k prokázání důvodnosti požadovaného nároku. Neprokázala, že se žalovaným uzavřela řádnou, tedy v souladu s hmotným právem, dohodu o uznání dluhu na základě řádného původního smluvního vztahu, když tento nijak nespecifikovala. Proto nebylo možné posoudit, zda má její nárok oporu v hmotném právu - tyto skutečnosti ostatně žalobkyně ani netvrdila. S ohledem na neznámý obsah původní smlouvy mezi žalovaným a původním věřitelem učinil soud závěr, podle něhož žaloba není důvodná, nebylo zjištěno, že původní smluvní vztah byl vtahem platným. V posuzované věci tedy žalobkyně neprokázala, že s uznáním dluhu lze spojovat účinky § 2053 občanského zákoníku. S odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou (nárok žalobkyně neprokázán) zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému náklady řízení nevznikly.