28 C 52/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala (po odstranění vad petitu spočívajícím v jeho nesrozumitelnosti způsobené vnitřními rozpory), aby soud určil, že žalobkyně není vlastníkem stavby mostní lávky, včetně nájezdu a přemostění, přes dálnici D6, která se nachází na kilometru 17,407 dálnice D6, jejíž konec a začátek se nachází na pozemcích p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [obec], a stavby mostní lávky, včetně nájezdu a přemostění, přes dálnici D6, která se nachází na kilometru 16,67 dálnice D6 a jejíž konec a začátek se nachází na pozemcích p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [obec], s odůvodněním, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje ve skutečnosti, že obě lávky jsou staré asi 28 let a existuje reálné nebezpečí obecného ohrožení, vzniku škody velkého rozsahu a ohrožení zdraví (jako např. v případech nehod u [obec] v roce 2008 či Trojské lávky v roce 2017). Přes lávky vedou místní komunikace, resp. přes druhou lávku i cyklotrasa. Obě jsou podle žalobkyně v havarijním stavu, k čemuž odcitovala závěry odborného posouzení statika Ing. [jméno] O'Neilla. Lávky vyžadují opravy, avšak za současné situace, kdy není patrné, kdo je jejich vlastníkem, není zřejmé, kdo je povinen opravy provést a uhradit. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalovaný nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určení, že žalobkyně není vlastníkem, by neodstranilo nejistotu a stav ohrožení způsobený havarijním stavem lávek, neboť nadále nebude postaveno najisto, kdo je jejich vlastníkem a kdo je povinen napravit havarijní stav. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004. Dále obsáhle argumentoval, že stát není vlastníkem lávek a žalovaný k nim nemá právo hospodaření. 3. Soud ve věci neprováděl dokazování. Již ze samotných tvrzení žalobkyně, i kdyby byla pravdivá, je totiž zřejmé, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), a proto je žaloba nedůvodná (viz dále). Za takové situace by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti provádět dokazování, neboť pravdivost tvrzení žalobkyně (tj. skutkový stav) není zapotřebí zjišťovat. Tento postup ostatně výslovně – přímo v poměrech žaloby na určení – aprobuje i komentářová literatura (viz [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řízení, 2. část. Soudcovský komentář. [obec]: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 80 o. s. ř.:„ Postup soudu bude v tomto případě jednoduchý. Bez přípravy nařídí jednání, a aniž by prováděl jakékoliv dokazování, žalobu zamítne bez dalšího pro její nedůvodnost (pozn. soudu: jednalo se o příklad žaloby, u níž bylo již z tvrzení zřejmé, že zde není dán naléhavý právní zájem).“). 4. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 5. Soud se nejprve zabýval tím, zda má žalobkyně na určení neexistence jejího vlastnického práva k lávkám naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Jak totiž plyne z ustálené judikatury, existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006). 6. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009). Judikatura dále zdůrazňuje, že při posouzení podmínky naléhavého právního zájmu je třeba v konkrétním případě přihlížet i k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007, či žalovaným cit. rozsudek ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004, který se týká přímo negativního určení, tj. určení neexistence vlastnického práva). 7. V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení neexistence svého vlastnického práva k lávkám zjednodušeně řečeno s odůvodněním, že jsou v havarijním stavu ohrožujícím zdraví a majetek osob, ale není známo, kdo by je měl jako vlastník opravit. Určení, že žalobkyně není vlastníkem lávek, však tuto nejistotu neodstraní. [příjmení] lávek a tedy i osoba, která je povinna k jejich správě a opravě, totiž zůstane neznámý a nebezpečí plynoucí z havarijního stavu bude nadále existovat. 8. Z výše uvedených důvodů je nepřípadným i žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1927/2007. V něm žalobce (podobně jako v nynější věci žalobkyně) odůvodňoval naléhavý právní zájem havarijním stavem nadjezdů nad železniční tratí, což Nejvyšší soud akceptoval s tím, že není žádoucí, aby v případě pokračujícího špatného stavu nadjezdů a„ nevyřešeného vlastnictví“ došlo k obecnému ohrožení. Na rozdíl od projednávaného případu se však žalobce domáhal určení existence vlastnického práva žalovaných k předmětným nadjezdům tak, aby se„ skutečný vlastník mohl ujmout svých povinností spočívajících v řádné správě, a to zejména oprav nadjezdů“, což by nežádoucí stav doopravdy vyřešilo. 9. Soudu je známo i pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2528/2012, v němž se s odkazem na špatný stav mostu přes dálnici D1 žalobce domáhal určení, že není jeho vlastníkem, soud prvního stupně i odvolací soud mu vyhověli a Nejvyšší soud posléze dovolání odmítl. Ani toto usnesení však není přiléhavé. Zaprvé totiž nebyla otázka naplnění naléhavého právního zájmu podrobena dovolacímu přezkumu, neboť žalovaný příslušnou námitku nevznesl a Nejvyšší soud se tak k ní nemohl vyjádřit (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Zadruhé pak byl ve věci zároveň podán vzájemný návrh žalovaného, který již (správně) směřoval k určení, že žalobce je vlastníkem mostu, a byť byl zamítnut, podmínka naléhavého právního zájmu byla splněna (a nic tak nebránilo tomu, aby se soud zabýval meritem věci, vzájemný návrh zamítl a v souladu s tím dalším výrokem určil, že žalobce není vlastníkem). 10. Soud závěrem dodává, že jeho rozhodnutí se (ve světle potenciálních důsledků neopravení lávek) může na první pohled jevit jako formalistické. Je však opět nutno zdůraznit, že podmínka naléhavého právního zájmu se zkoumá jako první a její nesplnění vede nutně k zamítnutí žaloby. Bylo by zbytečné provádět zdlouhavé a komplikované dokazování k neexistenci práva žalobkyně, aby poté soud (či dokonce až soud odvolací) žalobu zamítl pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu. To by zjištění skutečného vlastníka jen oddálilo, a tím pádem protáhlo trvání stavu možného nebezpečí. [příjmení] tedy na žalobkyni, aby zvážila svůj další postup, a případně podala novou žalobu na určení existence vlastnického práva k lávkám proti osobě (či i více osobám), která je podle ní vlastníkem. Nyní žádané určení, že žalobkyně vlastníkem lávek není, však nic neřeší. 11. Ze shora uvedených důvodů soud první výrokem žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). 12. Druhým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Náhradu nákladů řízení tvoří: paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony (sepis vyjádření ze dnů [datum] a [datum] a příprava účasti na jednání) podle § 1 odst. 3 písm. a) a b) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška o výši paušální náhrady“) po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky o výši paušální náhrady) a náhrada jízdného na jednání soudu dne [datum] v doložené výši 142 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení žalovaného činí 1 042 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 13. Soud žalovanému nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za účast na jednání dne [datum]. Z § 151 odst. 3 o. s. ř. plyne, že paušální náhradu hotových výdajů lze nezastoupenému účastníkovi přiznat pouze v případě, že jejich skutečnou výši nedoložil. Jinými slovy, paušální a skutečnou výši náhrady nákladů nelze kombinovat (logicky, neboť pak by soud účastníkovi přiznal náhradu dvakrát za totéž). Žalovaný doložil výši jízdného na toto jednání, které patří mezi hoto