229 C 176/2022-58 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 19 950 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 16 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Žalovaná se dostala se svým závazkem do prodlení, přičemž ani poté žalovaná závazek neuhradila, žalobkyni zaplatila pouze 3 000 Kč. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 16 000 Kč, dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 840 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 1890 Kč, které se sestávají z upomínání prostřednictvím sms, emailů a telefonátů a poplatku za službu„ Klidné spaní“ ve výši 110 Kč. Dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 19 950 Kč od 30.6. 2021 do 27.9. 2022 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 950 Kč od 30. 6. 2021 do zaplacení. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webové služby, kde žalovaná požádala o úvěr, smlouvu podepsala. Žalobkyně potvrdila žádost o úvěr a ověřila vlastnictví účtu, na který zaslala finanční prostředky. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. V řízení byly prokázány toliko výzvy žalobkyně žalované k úhradě dluhu (důkaz: výzva k úhradě ze dne 25. 8. 2022, podací lístek). Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalobkyně a žalovaná uzavřely distančním způsobem smlouvu o úvěru dne 3.5.2021, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“, ani z jiných listinných důkazů (důkaz: smlouva o spotřebitelském úvěru, interní potvrzení žalobkyně, sazebník a obchodní podmínky, všeobecné obchodní podmínky, souhlas se zpracováním osobních údajů, údaje o poskytovateli) neplyne skutečnost, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k dohodě, na základě níž žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit spolu se smluvním poplatkem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání zcela absentuje podpis žalované na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalované, není dostatečnou evidencí jejího projevu vůle. 4. V řízení zároveň nebylo ani prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalobkyně odeslala finanční prostředky na účet ve vlastnictví žalované, neboť byly předloženy soudu pouze interní listiny žalobkyně (listiny označené jako„ identifikované příjmy“,„ přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“,„ autorizace ověření totožnosti“ a„ výpis posouzení úvěruschopnosti“), ze kterých věrohodně neplyne ochuzení na straně žalobkyně a obohacení na straně žalované. Nebyl ani předložen samotný výpis z bankovního účtu nebo výplatní pásky žalované. 5. S ohledem na výše uvedené soud nečinil žádná zjištění z důkazů provedených k prokázání řádného zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalované. 6. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k existenci a obsahu dohody a ve vztahu k poskytnutí finančních prostředků. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). 7. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) ve znění k datu právního jednání. 8. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyní a žalovanou, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovanou uzavřít smlouvu kdokoli. Nadto nebylo v řízení prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv.„ prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše). 9. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost. 10. Nárok žalobkyně nelze právně hodnotit ani jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z., neboť nebylo v řízení prokázáno obohacení na straně žalované ani ochuzení na straně žalobkyně. Žalobkyně v řízení neunesla břemeno důkazní. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěch v řízení je na straně žalované, které dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.