208 C 29/2024-34 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené zápůjčky ve výši 6 100 Kč, úroku z prodlení, účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením ve výši 2 500 Kč, poplatku ve výši 1 388 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 390 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, žalovaný ale poskytnutou zápůjčku nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle§ 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů., právnická osoba, předložené smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, , dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne , datum, a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 6 100 Kč a dodatkem poté ve výši 3 900 Kč. Zápůjčka byla splatná do , právnická osoba, . 2023. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o půjčku vyplněním formuláře na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.4. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků ve výši 6 100 Kč dne , datum, a ve výši 3 900 Kč dne , datum, byla prokázána výpisy z účtu žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byla v dokumentaci popsaná půjčka. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.5. Žalovaný se kromě jistiny zápůjčky zavázal zaplatit poplatek ve výši 1 388 Kč, dodatkem poté ve výši 1 268 Kč, takže celý poplatek splatný se zápůjčkou v celkové výši 10 000 Kč činil 2 656 Kč. Pro případ prodlení s vrácením zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit poplatky uvedené ve smlouvě za upomínky a smluvní pokutu.6. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy zápůjčku žalobkyni vrátil, soud proto vycházel z toho, že zápůjčka (v celém rozsahu) zaplacena nebyla.7. Podle § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze podle § 2392 odst. 1 o. z. ujednat úroky.8. Smlouva o zápůjčce ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného (v úrovni vysoké či alespoň značné) v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (Nařízení eIDAS). Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána, a to nejen kvalifikovaným elektronickým podpisem (podle čl. 25 Nařízení eIDAS), ale ani některou z nižších úrovní elektronického podpisu (uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem).9. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.10. Protože žalovaný zápůjčku ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 10 000 Kč po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni zaplatit.11. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.12. Protože smluvní pokuta byla sjednána a je účtována v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, bylo co do požadované smluvní pokuty ve výši 3 390 Kč žalobě rovněž vyhověno.13. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.14. Smlouva byla uzavřena zapůjčitelem jako podnikatelem a vydlužitelem jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako vydlužitel možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.15. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.17. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.18. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.19. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.20. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.21. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).22. Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše ne