208 C 74/2024-30 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 15 000 Kč s tím, že žádá o úhradu dlužné jistiny ve výši 8 863,72 Kč, smluvního úroku ve výši 504,59 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 187,35 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 794,13 Kč, inkasního poplatku ve výši 1 538,21 Kč, smluvního úroku ve výši 1 559,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 559,04 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 793,67 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle§ 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů., právnická osoba, předložené smlouvy o úvěru ze dne , datum, a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 1 992 Kč měsíčně se splatností do každého 29. dne v měsíci počínaje dnem , datum, . Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal, svůj podpis nijak nezpochybňoval. Výplata finančních prostředků dne , datum, byla prokázána podpisem žalovaného na smlouvě.4. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Celkem měl uhradit částku 27 888 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit poplatky za vymáhání ve výši uvedené ve smlouvě a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný zaplatil 12 000 Kč, řádně uhradil 6 splátek.5. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.9. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.10. Skutkově vzal soud za prokázané, že žalovaný z původně zapůjčené částky vrátil 12 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně původní věřitel alokoval zaplacené částky na jednotlivé pohledávky související s úvěrem. Dle názoru soudu však z těchto ujednání je zákonné pouze ujednání o smluvním úroku, který byl sjednán ve výši 1 444 Kč pevnou částkou. To odpovídá ročnímu úroku 9,6%, je tedy na úrovni úrokových sazeb komerčních bank ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Proto soud vycházel z dlužné jistiny 15 000 Kč, úroku 1444 Kč, tedy z celkového dluhu 16 444 Kč. Za situace, kdy žalovaný již částku 12 000 Kč uhradil, zbývá k doplacení 4 444 Kč.11. Dále soud žalobkyni přiznal poměrnou část inkasního poplatku. Celkem byl sjednán ve výši ve výši 2 700 Kč za 14 plateb, uskutečněno bylo 6 plateb, což představuje 1 157 Kč za tyto skutečně vynaložené náklady na inkasní službu.12. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru, smluvního úroku a inkasa ve výši 1 157 Kč po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.13. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb, a to ve výši platné ode dne prodlení, ke kterému dle tvrzení žalobkyně došlo neuhrazením 7. splátky, splatné ke dni , datum, . Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.14. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.15. Protože smluvní pokuta byla sjednána řádně podle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. O spotřebitelském úvěru, bylo i co do smluvní pokuty žalobě vyhověno. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.16. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.17. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.19. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.20. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.21. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.22. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.23. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).24. Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.25. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost