20 C 36/2025-24 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 7 000 Kč měsíčně z titulu vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno manželství, přičemž v dubnu 2025 byla manželka nucena opustit společnou domácnost pro fyzický a psychický nátlak. V současné době spolupracuje s Intervenčním centrem v Kladně, zajistila si pobyt v azylovém domě a není finančně zajištěná, neboť invalidní důchod jí byl pozastaven. Jiný příjem nemá. Žalovaný má příjem ze zaměstnání, ale odmítá plnit svou vyživovací povinnost vůči žalobkyni.2. Žalovaný se k nároku žalobkyně vyjádřil tak, že jej v plném rozsahu neuznává. Především uvedl, že není pravdou jakékoliv nařčení z týrání. Z návrhu neplyne, z jakého důvodu manželka nepracuje a proč místo návrhu na rozvod podala návrh na stanovení výživného.3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Žalobkyně uzavřela dne 29. 5. 2025 smlouvu o poskytování sociální služby s příspěvkovou organizací , právnická osoba, , IČO , IČO, , podle které jí bylo poskytnuto ubytování na dobu určitou (důkaz: Smlouva o poskytování sociální služby ze dne 29. 5. 2025). Žalobkyně a žalovaný jsou manželé (důkaz: kopie oddacího listu, výpis z informačního systému základních registrů pro účastníky).4. Soud zamítl návrh důkazu výslechem účastníků s ohledem na zásadu procesní ekonomie. Ani jeden z účastníků se k jednání nedostavil, aby doplnil svá tvrzení k celkové životní úrovni, majetkovým poměrům, popř. k posouzení možností a schopností vzájemně vyživovaných osob, přičemž ve sporném řízení je odpovědnost za výsledek sporu na žalobkyni. V případě absence tvrzení je pak nadbytečné trvat na provedení důkazů, které nemohou nahradit břemeno tvrzení, notabene v situaci, kdy žalobkyně zmařila svou neúčastí provedení samotného výslechu.5. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k vlastním majetkovým a osobním poměrům a celkové životní úrovni. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).6. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním občanem Tuniské republiky, zabýval se soud nejprve posouzením své pravomoci a použitelného právního řádu. Mezi dotčenými státy nebyla uzavřena závazná mezinárodní smlouva dotýkající se předmětu řízení, Proto je třeba postupovat při určení příslušnosti podle Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení o vyživovacích povinnostech). Rozhodujícím kritériem přímo použitelného předpisu EU je obvyklé bydliště odpůrce či oprávněného dle čl. 3 Nařízení o vyživovacích povinnostech. Bydliště žalovaného i žalobkyně je na území České republiky, a proto je zdejší soud mezinárodně příslušný. Rozhodné právo je určeno čl. 3 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES) podle kterého se vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak. Nárok je tedy třeba posoudit podle českého právního řádu.7. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Podle ust. § 697 o. z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (odst. 1). Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném (odst. 2).9. Podle ust. § 913 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1). Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odst. 2).10. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že nárok žalobkyně není důvodný. Žalobkyně v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní, přičemž svou neúčastí se připravila o poučení soudu. Nebyl ani dostatečně prokázán tvrzený stav, tj. odloučení manželů k určitému datu, současné výdělkové poměry, popř. důvody, pro které není možné dosahovat jakéhokoliv výdělku. Rozhodující skutečnosti v řízení nebyly zjištěny ani z navržených a provedených důkazů. Za tohoto procesního stavu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 150 odst. 1 o. s. ř., neboť má za to, že zde jsou důvody hodné zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Poučení o postupu podle ust. § 150 o.s.ř. byl soud připraven dán při jednání, přičemž oba účastníci se tohoto práva vzdali svou neúčastí. Předmětem řízení je vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi, u které je navrhovatel ze zákona osvobozen od soudního poplatku, neboť zpravidla o soudní ochranu žádá osoba, která se nachází v materiálním nedostatku. Byť nebyly majetkové poměry navrhovatelky řádně zjištěny, je zřejmé ze Smlouvy o poskytnutí sociální služby, že žalobkyně se pravděpodobně nachází v tíživé životní situaci, přičemž na straně druhé vznikly pouze minimální náklady právního zastoupení (převzetí věci bez nahlédnutí do spisu, jednoduché vyjádření k věci bez osobní účasti na jednání). Soud má proto za to, že spravedlivým uspořádáním poměrů mezi účastníky je takové, že každá ze stran ponese náklady ze svého.