210 C 141/2025-55 — Okresní soud v Kladně

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 000 Kč od 23. 6. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Co do částky 30 239,11Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 712,07Kč od 28. 2. 2025 do 22. 6. 2025 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 712,07 Kč od 23. 6. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Odůvodnění1. Žalobkyně se u zdejšího soudu proti žalovanému domáhá zaplacení částky 58 239,11Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 3 993,34Kč z titulu úvěru, poskytnutého žalobkyní žalované formou smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení až do výše 62 600 Kč ze dne 29. 10. 2024. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr, kdy konec kreditového rámce měl nastat dne 22. 4. 2026. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v denních splátkách, přičemž první splátka se stala splatnou dnem 28. 11. 2024.2. Úvěr vyčerpal ve výši 28 000 Kč : 4 000 Kč dne 30. 10. 2024, 5 000 Kč dne 30. 10. 2024, 5 000 Kč dne 1. 11. 2024, 5 000 Kč dne 29. 10. 2024, 2 000 Kč dne 1. 11. 20214, 6 000 Kč dne 30. 10. 204 a 1 000 Kč dne 4. 11. 2024. Žalobkyni ale nesplatil prakticky ničeho – jí požadovaná jistina činí 27 999,87 Kč.3. Pohledávka za žalovaným je tvořena nesplacenou jistotou ve výši 27 999,87 Kč, smluvním úrokem 28 527,04Kč, poplatkem za vyplacení tranši úvěru ve výši 557,20Kč, poplatkem za službu a poplatkem za službu „Presto“ ve výši 1 155 Kč. Dále žalobkyně po žalované nárokuje zákonný úrok z prodlení z nárokovaných částek od 28. 2. 2025 do zaplacení.4. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv měl doručení řádně vykázáno. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v jeho nepřítomnosti.5. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2024 a Všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností čerpat až do výše až 62 600 Kč s postupným čerpáním, z platební historie a zejména z tvrzení žalobkyně v žalobě bylo prokázáno, že žalovaný z tohoto úvěru fakticky vyčerpal 28 000 Kč. První splátka úvěru byla splatná do 28. 11. 2024, naposledy 22. 4. 2026 s úrokem ve výši 0,866 % denně (což v přepočtu znamená, že se jedná o úrok ve výši 316,09 % ročně). Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách www.flexifin.cz. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Výplata finančních prostředků žalovanému byla prokázána bankovním výpisem žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný by neměl důvod peníze přebírat. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit poplatky, jak shora žalobkyně uvádí. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Z předžalobní výzvy bylo prokázáno, že žalobkyně dopisem ze dne 19. 6. 2025 vyzvala žalovaného k mimosoudnímu plnění do 3 dnů pod pohrůžkou podání žaloby. Z přehledu splátek bylo prokázáno, že žalovaný úvěr řádně nesplácel. Z listin, založených ve spise, bylo prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.6. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni zcela vrátil nebo že by na úhradu úvěru cokoliv splatil. Soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) splacen nebyl ani částečně.7. Ohledně skutkového stavu soud po zhodnocení výše provedených důkazů učinil závěr, podle něhož byl žalovanému původním věřitelem poskytnut úvěr až do výše 62 600 Kč, z něhož žalovaný fakticky vyčerpal částku celkem 28 000 Kč, věřitelka i žalovaný se při uzavření smlouvy dohodli na konkrétních podmínkách, za kterých bude žalovanému úvěr poskytnut - jakou formou bude žalovaný úvěr splácet, včetně sankcí, které budou následovat v případě, přestane – li žalovaný dlužnou částku včetně dohodnutého příslušenství splácet řádně a včas podle dohody. Žalovaný po faktickém čerpání úvěru své povinnosti porušil, poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy řádně nesplácel.8. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.11. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.12. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.13. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.16. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.17. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.18. Podle občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.19. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo – viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10). Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocíc