210 C 230/2025-60 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu proti žalované domáhala zaplacení částky 17 384,52 Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, poskytnutého žalobkyní žalované formou smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení až do výše 54 300 Kč ze dne 14. 5. 2024. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr, kdy konec kreditového rámce měl nastat dne 11. 2. 2026. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet v denních splátkách, přičemž první splátka se stala splatnou dnem 13. 6. 2024.2. Úvěr vyčerpala ve výši 28 173 Kč: 18 300 Kč dne14. 5. 2024, 4 700 Kč dne 22. 5.2024 a 5 173 Kč dne 25. 7. 2024, ale žalobkyni splatila pouze 18 344,79Kč (dne 13. 6. 2024 částku 58,02 Kč, dne 25. 7. 2024 částku 115,36 Kč, dne 17. 9. 2024 částku 193,26 Kč, dne 17. 2. 2025 348,84, dne 9. 6. 2025 částku 12 629,31 Kč, dne 18. 8. 2025 částku 2 000 Kč a částku 3 000 Kč).3. Pohledávka za žalovanou je tvořena nesplacenou jistotou ve výši 17 384,52 Kč, smluvním úrokem 6 856,69 Kč, poplatkem za vyplacení tranši úvěru ve výši 364,16 Kč, poplatkem za službu „Přesto“ ve výši 335,60 Kč. Dále žalobkyně po žalované nárokuje zákonný úrok z prodlení z částky 10 527,83 od 17. 1. 2025 do zaplacení.4. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv měla doručení řádně vykázáno. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v její nepřítomnosti.5. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2023 a Všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr s možností čerpat až do výše až 54 300 Kč s postupným čerpáním, z platební historie a zejména z tvrzení žalobkyně v žalobě bylo prokázáno, že žalovaná z tohoto úvěru fakticky vyčerpala 18 300 Kč. První splátka úvěru byla splatná do13. 6. 2024 , naposledy 11. 2. 2026 s úrokem ve výši 0,88 % denně (což v přepočtu znamená, že se jedná o úrok ve výši 321,2 % ročně), RPSN činí 1328,24 % (ročně). Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaná se nejprve elektronicky registrovala jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách , Anonymizováno, V rámci toho vyplnila své identifikační údaje. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybrala požadovanou částku a vyjádřila i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Výplata finančních prostředků žalované byla prokázána bankovním výpisem žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaná neměla důvod peníze přebírat. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit poplatky, jak shora žalobkyně uvádí. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Z předžalobní výzvy bylo prokázáno, že žalobkyně dopisem ze dne 17. 10. 2025 vyzvala žalovanou k mimosoudnímu plnění do 3 dnů pod pohrůžkou podání žaloby. Z přehledu splátek bylo prokázáno, že žalovaná úvěr řádně nesplácela. Z listin, založených ve spise, bylo prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalované.6. Žalovaná netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni zcela vrátila nebo že by na úhradu úvěru cokoliv splatila. Soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) splacen nebyl ani částečně.7. Ohledně skutkového stavu soud po zhodnocení výše provedených důkazů učinil závěr, podle něhož byl žalované původním věřitelem poskytnut úvěr až do výše 54 300 Kč, z něhož žalovaná fakticky vyčerpala částku celkem 28 173 Kč, věřitelka i žalovaná se při uzavření smlouvy dohodly na konkrétních podmínkách, za kterých bude žalované úvěr poskytnut - jakou formou bude žalovaná úvěr splácet, včetně sankcí, které budou následovat v případě, přestane – li žalovaná dlužnou částku včetně dohodnutého příslušenství splácet řádně a včas podle dohody. Žalovaná po faktickém čerpání úvěru své povinnosti porušila, poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy řádně nesplácela, splatila toliko částku 18 344,79 Kč.8. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.11. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.12. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovanou jako spotřebitelkou (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla Žalovaná jako úvěrovaná možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.13. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.16. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.17. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.18. Podle občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.19. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo – viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10). Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.20. Podle § 1802 o