218 C 195/2025-67 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 16. 1. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč. Před uzavřením smlouvy původní věřitel na základě dokladů o příjmech a prohlášení žalovaného prověřil jeho úvěruschopnost. Dále ověřil úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 64,29 % ročně splácet v 60 splátkách po 4 482 Kč měsíčně. Žalovaný nesplácel úvěr řádně, proto došlo dne 20. 10. 2024 k zesplatnění veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění plateb žalovaného ve výši 26 892 Kč činila 92 280,87 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, naposledy předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2025, dluh však neuhradil.2. Usnesením zdejšího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 19. 11. 2025 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů týkajících se odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v písemném doplnění žaloby ze dne 8. 1. 2026 uvedla, že původní věřitel při posuzování žádosti o úvěr prověřil úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím veřejně dostupných databází ISIR, SOLUS a NRKI, jakož i na základě příjmů, výdajů a čestného prohlášení žalovaného. Ten uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., s měsíčním příjmem 24 100 Kč a výdaji 16 403 Kč, a doložil příjem výpisem z účtu. Původní věřitel posoudil schopnost splácení podle rozdílu příjmů a výdajů, s povinnou rezervou alespoň ve výši životního minima, a neshledal důvodné pochybnosti o platební schopnosti. Smlouva byla uzavřena distančně prostřednictvím internetu, kdy žalovaný vyplnil registrační formulář a souhlas s obsahem smlouvy potvrdil zasláním verifikačního SMS kódu. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu, jehož kopii žalobkyně soudu předkládá. Od podání žaloby žalovaný žádnou platbu neuhradil. Žalobkyně na žalobě v plném rozsahu setrvala.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů.4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 1. 2024, dohody o konsolidaci ze dne 16. 1. 2024, oznámení o schválení úvěru ze dne 18. 1. 2024, předsmluvního formuláře a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu, podle níž se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč s tím, že část úvěru ve výši 57 066 Kč byla použita na konsolidaci jiného dluhu žalovaného vůči původnímu věřiteli, a to na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 64,29 % ročně v 60 splátkách po 4 482 Kč měsíčně, splatných do 15. dne v každém kalendářním měsíci. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky či její části o délce 65 dnů bylo sjednáno, že dojde k automatickému zesplatnění úvěru. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že dne 17. 1. 2024 byla částka 22 934 Kč vyplacena na bankovní účet žalovaného a částka 57 066 Kč na bankovní účet původního věřitele. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na dílčích platbách uhradil celkem 26 892 Kč. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 a seznamu postoupených pohledávek byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován oznámením ze dne 5. 4. 2025. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 4. 2025 ve spojení s poštovním podacím archem bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínán o zaplacení žalované částky. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na svůj dluh uhradil jakoukoli další částku. K doložení tvrzení, že původní věřitel řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně kopii občanského průkazu žalovaného, jímž došlo k ověření totožnosti žalovaného. V listině označené „Hodnocení klienta“ ze dne 16. 1. 2024 žalovaný uvedl výdaje na svou osobu (životní minimum) 4 860 Kč, splátky jiných úvěrů u původního věřitele ve výši 7 528 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 3 915 Kč a ostatní výdaje ve výši 100 Kč. Žádné jiné výdaje žalovaný neuváděl. Celková výše takto uvedených výdajů činila 16 403 Kč, volné zdroje 6 697 Kč. Příjmy byly uvedeny v celkové výši 24 100 Kč. Výdělky žalovaného byly doloženy potvrzeními o příchozích úhradách na účet žalovaného. Z nich bylo zjištěno, že čistý příjem žalovaného v říjnu 2023 činil 24 764 Kč, v listopadu 2023 činil 26 645 Kč, v prosinci 2023 činil 23 363 Kč a v lednu 2024 činil 22 463 Kč. K ověření výdajů žalovaného nebyly žádné doklady předloženy.5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť původní věřitel je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si ověřila totožnost žalovaného a zjistila, že v rozhodné době nebyl účastníkem insolvenčního řízení. Dále byla doložena výše výdělků žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného, nebyly nijak ověřovány. Současně bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr nejméně jeden souběžný úvěrový vztah právě u původního věřitele, kdy splátky činily více než 7 500 Kč měsíčně. Za tohoto stavu je zřejmé, že údaje o výdajích žalovaného byly zjišťovány pouze formálně a skutečná finanční situace žalovaného nebyla žádným způsobem ověřována. Vzniká tedy důvodná pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele čerpal částku ve výši 80 000 Kč, uhradil pouze 26 892 Kč, ke dni vyhlášení rozsudku tudíž trvalo bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve výši 53 108 Kč a tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Žalobkyni byl současně přiznán úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.), a to v návaznosti na marné uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě ze dne 5. 4. 2025. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, protože žalobkyni nelze přiznat nároky vyplývající ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úsp